31 ledna 2020

Dycky v pátek (5-2020)

Je čtvrtek navečer. Usedám k svému Palabre a procházím co nového. Den do dne (BREXIT) D, tak co je nového. A pouštím si video s Farageho rozlučkovým proslovem. A žasnu nad tou "nekorektní" noblesou, nadhledem i pronikavým náhledem. Kdo nefandil a nic o tom neví, tak po tomhle by začal fandit Anglii. Pak mu vypnou mikrofon a mluví z výšky osoba (asi momentálně velící žena tomu zasedání) způsobem vymknutým z kloubů. Děsivou nechutností, necivilizovaností, netaktností a nadutostí. Kdo nefandil a nic o tom neví, tak po tomhle by začal fandit Anglii o to více. Jestli ani tohle video u normálního člověka nevyvolá frustraci a nevybaví se mu slova o marnosti od Kazatele, pak už snad jen televizní noviny, který  celý den mapují korona-virovou kalamitu. Ne oni ji nemapují, oni k ní tím rozsahem a pohledem na redaktory v ulicích, kteří si jak jinak, nasadí na dobu vysílání roušky, přímo spoluvytvářejí, koupou se v ní, bojují o svoji sledovanost, zatím co ta nadutá dáma v Bruselu nebojuje ale pokládá svým dílem na lopatky figuru pozitivního vnímání molochu projektu zvaného Lisabonská smlouva.

Trošku se proberu a stahuji nové fotky z karty. Z jedné, druhé a ještě něco z mobilu. A koukám na tuhle dámu. Kdyby nebylo to koukání před tím, tak nějak by mě nic moc nenaskočilo. Takhle si říkám, že snad ona toho už bude ušetřena, nedolehnout k ní podobné děsy výjimečně výjimečné doby, která se nám snaží dost pod kůži jak se jen dá. Že už ji to nedoběhne, že už se ji to prostě netýká.



Fotografie číslo dva:    Čelisti


Fotografie číslo tři:    No to tu zdarma propaguji Sluchátka HAMA DONUT KIWI.


Fotografie číslo čtyři: Tady se omlouvám, všem ortodoxním milovníků toho vysokého umění a nekompromisním obhájcům úrovně tak řečeno Galerijního. Fotografie je dnešní, pouze z mobilu převedená do BW a při fotografování to bylo na hranici pohubopádu. Tak to prostě dopadá, když své smečce slíbíte jarní výlet po Labi do Hamburku. A úlohou této fotografie je především to, nekomplikovat divákovi rozhodnutí při dnešní zdejší vybíjené :-)


Tak to byly dnešní čtyři fotografie. Ti co četli minulý můj článek, vědí co a jak, znají tedy pravidla. Kdo nečetl, rychle to může dohnat a zúčasnit se JJ vybíjení na celý prodloužený víkend :-)

29 ledna 2020

Dycky v pátek...

bych tu rád publikoval své tři docela nedávné fotografie. Nikoli nějaký cyklus, případně fotografie provázané textem, příběhem či nějak účelově seskupené dohromady.




Právě naopak. Tři fotografie, které nesouvisí, které tahají každá za jiný provázek.
Fotografie z takového toho každodenního fotografování, kdy mnohdy ani dopředu neplánujete. Ovšem máte jako vždy fotoaparát při sobě. Neřeším tedy  tradiční kategorie či formáty a spíš to bude o různosti a snad i pestrosti. Koncepty a příběhy mohu vkládat jinak než "Dycky v pátek".
Pokud se podaří v těch pátečních trojicích umístit i fotografie, či alespoň jednu provokující, tak řečeno něčím alespoň trochu vypadávající z toho co běžně konzumujeme na těch různých webových galeriích, tím lépe. 


Vymyslel jsem si takovou zásadu, že tyhle fotografie nebudou nikdy starší než dva týdny. Snad to není mnoho a možnost promyslet si je, zpracovat a dojít k tomu, že má smysl je zveřejnit nebude vnímána jako příliš alibistická.
Víkend je samozřejmě prodloužený, tak jak to máme rádi a jak se to zatím stává jen párkrát v roce. Tedy tři fotografie na tři dny prodlouženého víkendu. Kdysi jsme pátku říkali malá sobota a házeli do urny úkolové lístky z přechytračení pánů úkolářů.
Ty pátky zde se budou nazývat "Dycky v pátek" a k tomu jeho číslo a rok dle kalendáře. Tedy tento týden to bude "Dycky v pátek 5/2020" a dnešní tři fotografie jsou toho počinu příkladem.


A když jsem to všechno domyslel, vybral tři fotky a málem už považoval za článek ke zveřejnění, napadla mě ještě jedna věc.

No, že bych dycky v pátek dával fotky čtyři a obecenstvo by to komentovalo zejména tím, že označí tu která je podle jejich názoru na smazání. Tedy tu z jejich úhlu pohledu jejich srdci nejvzdálenější.

Až se to ale bojím domyslet pro případ, že by tuhle moji myšlenku převzala Digiaréna a uvedla do praxe a nenastalo tam další banování :-) 

Nicméně, ulovím bobříka odvahy a tu čtvrtou dávám hned sem. Na vyzkoušení systému a otestování divácké empatie k výše popsanému nápadu. Taková JJfoto-vybíjená :-)

Prostě doufám, že už teď v tomhle propagačním letáku na "Dycky pátek" mnozí, jak je zrovna aktuální, nějakou tu pouze řemeslnou fotografii najdou a nesmlouvavě se proti ní vymezí :-)



27 ledna 2020

Korunavirus landscape

Není proč zoufat a plašit stáda. Aktuální kurz zlevňuje dovolené. A tak poletíme výhodně do všech čtyř čínských světových stran ...juan nejuan.



A jistě se Jokrovi podaří ve Vltavě vyfotografovat prvního velkého mloka, dojde k reciprocitě bez politické korektnosti 
a tůůůristi ze země velkého, rudého draka......

24 ledna 2020

Čumkarta z Floridy

Po té Rozkoši je tohle další prima výlet.

Tarpon Springs těchto dnů. Klidné moře, Jonnie Walker bez limitu, Rudyho rudé slunce zaručené na každý den.

A přesto jsou dny, které člověka zneklidní. Jako by vzpomínka na Salvatora Dalího s jeho zastaveným časem. Místo hodin zastavení leguáni i jiná zvířena.


Johnnie Walker sice nedochází, Rudy neodchází ale čecháčkovi to i tak pomalu dochází, když čte v kavárně u moře ty jejich okresní noviny...

22 ledna 2020

Karavany Rozkoše II.




----------------------------------------------------------------

...a jak jsem tu na konci první části konceptu slíbil, tak přidávám pár žánrových snímků z té tiché krajiny, kterou stálo za to s rozkoší naslouchat...






18 ledna 2020

První sníh 2020

A to nejen 2020. Tady dnes totiž napadl první sníh za celou tuto zimu.
Tedy zimní období.


Asi před třemi týdny tu děti mohli spatřit i přírodní led (i ledňáčka). Učitelky mateřských škol vodily děti svázané vodítky do štrúdlu k zamrzlé vodě, aby tu vzácnost  ve městě viděly. A některá dítka ohrnovala nad tím nos, protože tatínkové a maminky je vozí na ten čistý, řádně vyleštěný, bez větviček z keřů, co ho mají na zimním stadionu za pár korun na hodinu.

Klimatolog Václav Klaus má ale samozřejmě pravdu. Jako vždy a ve všem. Možná mu to přinese i nějaké ty body od bezdomovců. Tedy když to pěkně a pochopitelně vysvětlí jak to s tou zimou vlastně bylo a je. Tedy podle klimatologa nastala normální zima v ten normální čas.

Nicméně, co bych to byl za fotografa, aby si dnes, zrovna dnes, při té sněhové příležitosti nešel cvaknout.

Prostě taková procházka na místa známá, nyní na přechodnou dobu spíše opuštěná v důvěře, že na jaře se bude kam vrátit a všechno bude jak bylo.

Tedy dnes pár (tucet příslovečný) obrázků z asi dvouhodinové cesty za prvním sněhem.
















Návrat domů na čaj ale vnímám jako příjemný. Topení topí. Venku už se ale začal topit i ten sníh v déšť a tak vlezlo za krkem konfrontuji s teplým čajem. Teplý čaj, každý to ví, vybuzuje nostalgii. S pokročilejším věkem toho čaje a vymrznutí nemusí být až tolik. Nostalgii stačí čím dál méně. Do čaje sypu černý rybíz a kostky citrónu. Pouštím si Capricornus, a usrkávám obojího.

A jak vychládá, nedá mě to a přibírám si k ruce tablet.
Zrovna na DA zcela nahoře mezi komentáři je toto:
Nakukuji. A ejhle. Zase ta nostalgie. Pročítám od hora až dolů všechno to psaní a když dojdu téměř až dolů, nedá mě to a doklikám ještě tohle. Souvisí to spolu jak vidno obojí, když dočtu vše i tady pod tou houbou. A nostalgicky porovnávám se současnou galerií.

Asi to už není příliš nostalgické ale jsem toho názoru, že pan Lutonský se svojí hic partou za tu dobu prokázal svojí odbornost, entuziasmus a smysl pro realitu takovou mírou, že houbař a jemu podobní sračkaři září spokojeností, nabírají na síle, živeni vlastní drzostí a foto-neschopností... a vůbec se u toho nenudí zaštítěni hloupým výkladem místních pravidel. A kdo se nudí, ten přece může odejít, nebo rušit tu nudu a nechat se vyhodit. Však oni místo nich nějací další sračkaři nastoupí a ty reklamní proužky provětrají.



Závěrem této zimní procházky přeji Všem pěkné zážitky na prvním, druhém i tom posledním letošním sněhu :-)  

15 ledna 2020

Karavany Rozkoše I.






...koncept má dva díly. Ten druhý tu uvidíte příští týden a tím bude věta dokončena...

13 ledna 2020

Anatomie abstrakce

...abstrakce je všude kolem nás. Chce to jen úhel pohledu a občas i čekání na ten správný okamžik...


...a pak tu máme třeba aktuální sabotáž dopravců na hranicích Československých...


...a nezoufejme, nejsme na to tvoření  sami...strakapoudem sem, strakapoudem tam :-)

11 ledna 2020

fake.news@postfactic.world

...tak doufám, že Poster Posterizuje Postfakticky...

...není to tu přece nějaké fake news...ale seriozní foto-grafický blog...

08 ledna 2020

Rezavé zátiší II.

...navazuje na předchozí článek...


...rezavá matka od čtyř dětí uteče, rez počká...

07 ledna 2020

Rezavé zátiší...

První nesváteční den mezi svátky jsem vezl tchyni po několikadenním pobytu ve městě domů na venkov. Poslední fotografie tchyně+psice a můžeme vyrazit. 


V autě mám už pobalené věci kterých tu přes zimu netřeba a jen by zabíraly i to málo místa které tu máme. Naopak u tchyně v přilehlých popisných, nepopsaných, zastřešených prostorách je místa dost.

Po příjezdu první co je. Kontrola kurníku. Pochvala sousedce, že se o slepice po ty dny starala dobře. Málem by jim večer i nohy myla. Ovšem vajíčka nikde. Prý mají i tyhle slepice také svátek. U nich je to totéž, jak tak povídá. Myslím si svoje a lituji, že už toho tolik pamatuji.

Roztápím kotel, určitě něčím zakázaným. Chystám kbelíky uhlí na pár dnů dopředu. Záda léčím se sekyrou v ruce.

Vybíhám (trošku v tom výrazu přeháním) na půdu a do skříně zakládám věci co jsem přivezl a zase před létem odvezu. Z ničeho nic na mě vypadne mrtvola. Tedy můj veliký dřevěný stativ bez hlavy. Docela mě to zaskočí a naskočí vzpomínky na léta studií. Kde je hlava opravdu nevím. Dřevo však nemá chybu. 

V tu chvíli mě ještě nedochází, že to byl počáteční vjem dějů příštích, které se během odpoledne nabalí jako řetízek korálků. 

Tchyně je stále neuvěřitelná. Když mám všechno hotovo, strčí přede mne talíř s napečenými buchtami co málem rychlostí blesku zatím upekla. Podává a přitom hledí na televizi, kde ji právě úkladně vraždí nějakého prince. Prožívá to jako vždycky a připadám si jako ten co za to může. K tomu přidává vajíčka od těch stejných slepic ale z před svátečního období.


Ještě musím k Vietnamcovi pro chleba, protože chleba je základ. Na vesnici základnější než ve městě. A tihle hoši mají otevřeno vždy. Místní Včela zavřeno také málem jako vždy. 

Ale místní včela má pěkný plot vzadu u skladu. A já mám fotoaparát. A ty šrouby a matice se mě zamlouvají. A cvak. A tenhle moment je další korálkem na ose příběhu. A ty rezavé šrouby a matice také. Nebo tedy hlavně ty. Zůstávají mě v hlavě.


Tchyně vítá chleba a to nejen. Nevyvezl jsem totiž popelnici. Vyvážím a soused se škodolibě usmívá. Dohoda je totiž taková, že tu plnou popelnici já vyvážím a druhý den, když ji popeláři vysypou soused prázdnou doveze tchyni hned za dveře stodoly.


Loučíme se. Musím ale ještě tam odkud pocházím. Máme tam totiž takovou sdílenou barabiznu uskladňovací. Sice nevím jak se na to sdílení dívá naše ministryně financí co se daní týká, ale vím, že tam musím vybrat ze skříně nějaké opravdické gramofonové desky pro kamaráda, který se chystá tetelit u svého nového gramofonu. Jde totiž s dobou. Bude poslouchat opravdické gramofonové desky a plivat na empétrojky. 

No a cestou se spojí ten řetízek. Dřevěný stativ, ty šrouby a matice u Včely a moje retro nálada díky tomu návratu ke gramofonovým deskám. 

Když stojím před sdílenou barabiznou (babičko, promiň), mám jasno. Pokusím se, když už jsem tady vyfotografovat nějaké pěkné rezavé zátiší. Příležitostí by tady k tomu mělo být dost. Kdysi to byla jedna z prvních úloh mého studia. První a také první při prvním vysvětlování lektorem roztrhaná. Tedy je čas se polepšit a pořádně to alespoň virtuálně lektorovi natřít.


Vyberu gramofonové desky a začínám potulku po jednotlivých místnostech, abych se nějakému tomu rezavému zátiší dopracoval, nebo tedy spíš dofotografoval.

Zůstávám nakonec v seknici. Každý v té době, když jsem u babičky spával věděl která místnost to je. Zaujímá v mých vzpomínkách navíc výsadní místo. Tam jsem totiž spal a tam ráno 21.8.1968 vyběhla babička a probudila mě zvoláním "obsadili nás rusáci!!". Nade mnou výjev v oválném rámu: Panna Maria s Ježíškem. Ani nedutají. Naproti na stěně pověšený generál Svoboda nevypadal v tu chvíli až tolik překvapeně. Aby také jo. Patrně o tom věděl už týden dopředu a všechno měl tím pádem srovnané v hlavě. Zmatení mé v tu chvíli, po těch školních apelečních častuškách se vytrácelo velmi pomalu. To následující se nevytratilo ani za dlouhá léta.

Konec vzpomínek, je třeba přejít k rezavému zátiší. A to se ukázalo jako nelehké. Tedy aby to k něčemu vypadalo a nemusel jsem se před lektorem ani virtuálně stydět. A tak zkouším. Podstupuji. Přibližuji se. Na kolena klekám. Fotoaparáty střídám. Trošku mě začíná tlačit čas a smrákání. A tak ještě to světlo. To aby bylo. Aby bylo jak má zátiší být. A zkoumám to co je ve stínech a pak zvedám pomalu oči ke světlu z venku přicházejícímu.

A v tu chvíli, když mé oči dojdou k oknu, málem volám jako ta moje babička. Není jen tak nějakého rezavého zátiší, je tu rovnou rezavá matka. Sousedovic a podle posledního sčítání rezavá matka čtyřnásobná. Kdo kdy viděl správné rezavé zátiší tak ví, že bez rezavé matky je ho jen na roztrhání.

Zanechávám fotoaparát tam kde je, beru do ruky mobilní telefon a opatrně se plížím k rezavé matce. Motýlkář z Vinnetoua to nikdy neudělal lépe, než teď já. Cvakám, jednou dvakrát, potřetí. Po čtvrté už marnost. Rezavá matka se otáčí dírkou do mé tváře a mizí.


Pokud čtenář čeká, že teď uvidí to správné rezavé zátiší, je to marnost. S úlovkem, jaký jsem nečekal balím už v nastávajícím časokvapu fidlátka, strkám klíč originálně pod dřevěnou rohožku a vydávám se směrem odkud jsem dopoledne vyrazil.

Nicméně, beru to jako úkol do budoucna a až nějaké takové rezavé zátiší vyfotografuji, určitě ho sem, na můj blog vystavím. Kdo nepočká, jistě si nějaké úžasné rezavé zátiší pro lahodu svého oka najde třeba na nějaké té foto galerii :-)