Každému se občas stane, když třeba vystupuje z auta, přechází přes přechod či obědvá v restauraci, že mu do oka padne člověk a s ním myšlenka "Toho přece znám, to je ten slavný...". Třeba chvilku lovíme v hlavě který to vlastně je, než se nám rozsvítí a nastane ten pocit "jůůů tak já ho potkal a viděl na vlastní oči". Možná je to ten co ho vidíme málem každý den v TV, možná na něj chodíme jako obdivovatelé sportovních klání, možná se často smějeme jeho cintání v nějakém tom parlamentu před kamerami, možná nějaký proslavený mazal.
Absurdně to ale může být i člověk, kterého jsme vlastně nikdy neviděli. Neznáme jeho tvář (jen ho třeba slýcháme v rozhlase, nebo čteme den co den jeho řádky). Ten jeho pohled a ta vizáž co teď vnímáme nás sama o sobě ujišťuje, že to musí být on. Nikdo jiný se přece takhle ničemně ani dívat nemůže, nikdo jiný přece nenosí tak šíleně drahé hodiny, nikdo jiný přece na sebe nepoutá takovou pozornost.... .
Pak přijdeme domů a vyprávíme ten zážitek drahé polovičce. A drahá polovička, když se vypovídáme lehce se optá, kde tedy máš od něj, či od ní podepsanou (kreditní) kartičku?
Nezbývá než vycouvat a zamést situaci pod koberec obhajobou "tak slavný přece není (a nikdy nebyl) abych u něj o podpis pro babičku žadonil".
No a co se tohoto portrétu týká. Určitě Vám nikomu nikoho nepřipomíná. Je totiž z mého adresáře "Portréty neslavných" i když si to nechce přiznat...
Tohohle znám, to je přece smajlík. Nejznámější ksichtík dnešní doby. (smějící se smajlík)
OdpovědětVymazatNadherna fotka, vidim ze si ted hrajes s tou exposici, ale funguje vyborne, uz i u predeslich.
OdpovědětVymazatPortret neslavneho - je tak neslavny, ze se asi neslavny s toho podela,.....