jsem přišel k téhle street fotografii. Šel jsem totiž fotografovat ten od štrúdlu zamaštěný papír (viz můj předchozí článek).
Doma jsem se podíval do těch očí a říkám si. Tuhle fotografii, tyhle oči tu chci mít. Ten její pohled na blázna s vymaštěným povětroněm...
Mám totiž od té doby pocit, že tuhle ženu, když těmi místy jdu, podvědomě hledám, hledám odvahu ...vzpříčit se své sociální fobii..
Tímto zdravím i FOTOGRAFA Josefa Krajbicha a jeho cílevědomý Pražský STREET..
Josefe, zdravím také.
OdpovědětVymazatAno ten pocit, když se podaří zachytit ten hluchoněmý rozhovor mezi objektem a fotografem mám rád. To že jsem v očích objektu mnohdy větší blázen než on sám, tak to jsou často pootevřená dvířka, která divák nevidí, ale my si to můžeme užívat :DDD
Díky za postřehy a dodávám, že tím chvilkovým setkáváním je STREET nenahraditelná a dokáže pošetilcům s fotoaparátem mnohé z jejich (dnes už mizejícího) úsilí vrátit...a tím vracením nemyslím nějaký následný "úspěch" na galerii či nějaké soutěži...
Vymazat