Konec iluzí se jmenuje tahle fotografie.
A je tou naprosto poslední kterou jsem na DA kdy vložil. Pod stejným názvem jako zde. Pro ty co nevědí, co je DA, tak se jedná o fotografickou galerii pro fotografy jménem Digiaréna a tohle DA tu budu používat častěji než ten celý název. Fotografii jsem vložil v úterý a smazána byla ve středu. Zdaleka ne každé fotografii se v posledních dnech podařilo na DA prožít celou noc. Některé ani půlnoc. Přišlo mě to takové elegantnější vložit fotografii, než žádat o smazání účtu tou prací pověřeného úředníka. Kdysi jsem žádal písemně a nebylo to vyřízeno vůbec. Tedy můj nápad s vložením fotografie se ukázal jako efektivní. Budu tu níže ještě děkovat, nicméně už tady děkuji těm, kteří po vložení dali jedině možným způsobem najevo, že si všimli. Někdy to povšimnutí nemusí být až tak samozřejmou záležitostí bez dalšího rizika. Tedy děkuji.
No a jme u toho děkování. U této příležitosti děkuji všem kolegyním a kolegům na DA, kteří se takto i ke mně chovali. Takto až do konce. Jmenovitě to nedám, polibky smrti nerozdávám. Jmenovitě ale děkuji Josefu Krajbichovi z Prahy, Rudymu Chorvatovi z Ameriky a Jgftrojke až ze Slovenska. Těm už jsou totiž nějaké polibky smrti úsměvnou záležitostí, usmívají se sami od sebe.
Děkuji za to celé období co jsem s Vámi všemi, výše zmíněnými na DA, po příchodu na pozvání, asi před čtyřmi lety prožil. S některými celé, některými částečně. Vždycky totiž zůstane něco pozitivního co si odnášíte s sebou a to nejen z DA. Určitě není lehké býti JJ kolegou a už vůbec ne bez výhrad a o to víc si mám teď čeho považovat.
Vlastně je to ale i tak, že člověk tam něco nakonec i rád opustí. I někoho.
Tolik tedy poděkování. A jestli se ptáte na kocovinu, tak ta se nějak nedostavila. Spíš myšlenky, jak toho času co jsem věnoval DA alespoň část použít pro další vhled do světů internetových počinů fotografických. Už tedy jako spíše divák, než aktivní účastník. Protože myšlenku přechodu na jinou CZ galerii jsem zavrhl okamžitě. Znám je, stačí. Zázraky se nedějí.
Podíval jsem se do kalendáře a tak vznikl projekt.
Nedožité dvacáté výročí působení na DA. Tedy moje výročí.
A to hned, aby mě DA nepředběhla a u té příležitosti mě nepostavila virtuální pomník. Část Bible, kde se Bůh zakazuje modly a modlářství přece všichni známe.
Sem na můj Blog budu vkládat jednou či dvakrát týdně novou fotografii jako bych ji vkládal na DA. Odlišovat se oproti ostatním budou čtvercovou výlučnou adjustací. Normálně tady fotky nijak neadjustuji. Tak budou rychle patrné, že patří k projektu. Něco k těm fotkám vždy napíšu a něco nasměruji jako noticku o tom, co jsem momentálně na DA zahlédl a chvíli se u toho zastavil, či mě to zůstalo v mysli. Ještě musím zakázat body, protože body ty já nesnáším. Body nebrat. Top nebrat. Tedy brát ale dělat jako by nic.
Cvičně jeden postřeh, jednu noticku napíšu už dnes. První fotografie z projektu zde bude k vidění tuto sobotu.
tedy noticka
Díval jsem se na položku "Uživatelé v galerii", to jsem se tam totiž ráno pro jistotu hledal. Práce úředníka byla pečlivá, důsledná. Nenašel. Dnes ráno už ne.
A pak popolezl o kousek výše. A trošku proklikal položku "Fotografie týdne" a pak se tam odpíchl do časového linky. A našel Frantovi (František R.). Tedy když psal František články týden co týden "Fotografie týdne". Nepsal je dlouho. I dnes je vidět, že byly určeny fotografům. Asi i proto, že Franta tím jedním z nich byl. A čím klikáte blíže k současnosti, a opustíte ty Frantovi, tím je ten pocit z nich jiný. Už stačí kouknout na fotky, protože psaní o nich není nebo téměř. Asi to nejsou články pro fotografy. To rozpětí mezi filozofem, přesvědčeným obdivovatelem Adolfa Hitlera (při vší úctě k obdivovatelově teoretické práci) a zrovna teď tím, o kterém to už pár let dává k uvěření náš pan president (při vší úctě k prognostickému vzepětí), fakt těžko brát jako něco víc než použití fotografií pro naprosto jiné účely. A funguje to tak dlouho a Franta psal ty články tak krátce.
Závěrem :
Nevím proč dnes, ale zrovna dnes jsem si uvědomil, že cibuli loupeme a krájíme jinak, s jiným pocitem, s jinou mírou odpadu a při kupování více zatajujeme dech (a přitom ta polská je téměř bez agrese) než tomu bylo ještě loni. Co bylo už není, pocity se v čase mění...
A včera jsem v bance zapomenul svůj noblesně ošuntělý klobouk. Nesnáším nové klobouky a Vietnamec mě dnes upozornil, že na jeho klobouky mám příliš malou hlavu...takový malý Vietnamec to byl...
