P r d l a č k y ...

Po třicet let co tu pamatuji se únor k jaru táhne nejdéle. Nejkratší měsíc, nic platno, zpravidla dvacetosm dnů co mívá po čtyřicetiosmi pocitovými hodinami.

Po třicet let co tu pamatuji je to tu v tom směru stále stejné. Jaro tu neohlašuje ani Rosnička Honcová v televizi, ani nějaká aplikace v mobilním telefonu. Jaro tu neohlašují ani noviny (to bych jistě minul), ani evangelíci v jejich místním svatostánku.  Byla by to totiž marnost. P r d l a č k y  v tom směru vědí, jen vedou řeči a aktualizují zmatečné signály. Jaro tu po třicet let co tu bydlím bezchybně signalizují ptáci.

Tedy ne ti, co tu na panelových domech dělají, že na strunách někam odněkud letí a vábí naše krky se zalamovat. Neletí, jen matou nedomorodé pocestné. Neproletí větvemi ještě listuprostých stromů. Hnízda v nich (a v nich sníh) zůstávají prázdná.

Na počátku minulého týdne, to stoupaly teploty málem na jarní hodnoty psice na procházce v parku najednou zpozorněla, oči na obloze. Už jsem se radoval. Marně. Byl to dron. Je jich tu čím dál víc. Tenhle byl ale velmi tichý a přitom dost vypasený (psice nesnáší vypasené ani hladové, ani tiché ani ty hlasité). Jednou se dočkáme krmítek pro drony. To je vývoj, který nezastavíš a živých ptáků zimních je tu i tak čím dál méně. Nějak postupem let vychcípali celé populace. Případně se otrávili, nebo je ranila nad tou lidskou havětí kolektivní ptačí mrtvice...a "kukačky" se nastěhovaly do jejich opuštěných hnízd.

Po oteplení koncem týdne depresivně hluboko pod nulu a odporně. Návrat k počasí, které ničí pozitivní myšlení.

V pátek, když bylo nejhůř a pocitová teplota oproti té normální (bez pozitivních pocitů) prolézala celé tělo i duši, najednou mezi stromy, vysoko ve větvích seděli ONI. Tedy ONA a ON. Tak jako třicet předchozích let součást jednoho rodu po generace. Ještě ani nestačili prvně obkroužit, seznámit se z aktuální situací, zakreslit mapu stávajících hnízd. Jen už stačili zjistit, že za tu zimu mnohé stromy padly zdejšímu vzmachu, kterému se tu říká kultivace městského prostředí. Ve skutečnosti je to postupující destrukce v zájmu těch co vrtí psem, sedíce v různých boudách moci nad rozumem budujíce falešnou dokonalost....a prázdnotu.

Všichni co se snaží předpovídat kdy tu bude jaro teď už vědí s jistotou. Je tu. A nenechme se mýlit, občasné zuby pomalu chcípající zimy budou vylámány nezvratným dějem.

Přiletěli totiž holubi hřivnáči...a zima marně skrze zuby cedí  p r d l a č k y...

A jak tak postupně dopisuji tohle psaní, tak dnes ráno bylo ve známost dáno, že ptákem roku 2019 je tady u nás hrdlička divoká, tradiční symbol lásky a víry.
A jak tak dopisuji tohle psaní, tak dnes ráno bylo ve známost dáno, že nám odešla jedna zásadní Husa na Provázku. Každý si neseme svůj privátní kulturní prostor. V průběhu života do něj něco vstupuje a něco vypadává. Něco vstoupí a pak vypadne. Něco vstoupí a už zůstane. Tahle Husa za mého mládí vstoupila, zůstala a zůstane. Jen mám pocit, že v mém kulturním prostoru se v poslední době kácí čím dál víc revírníků a málo co vstupuje aby zůsávalo.