NOTES z míst kde se prostě nepřipojíte...Polygonarea

10. 1. 2019

Cesta na OSSZ


Někdy v roce 1978 jsem se stav šťastný majitelem prvního auta. Bylo to v rámci rodiny naše první auto. Bylo na pořadník. Bylo na splátky. Bylo následně za přesčasy. A bylo z Mladé Boleslavi. Na pořadníku se čekalo asi měsíc a barvu vybrat možné nebylo. Prostě co zrovna nastříkali, to bylo vsunuto do pořadníku. Možná tak první tajemník, ten si vybrat mohl. Ovšem asi ne z Mladé Boleslavi, ale z míst někde za Volhou. Volhu.

Jedna z prvních rodinných jízd byla do asi padesát kilometrů vzdálené ZOO. A to jsme vzali babičku. Ta myslím jela osobním autem poprvé. A celou cestu měla za to, že ta auta co dojíždíme, předjíždíme nebo ona nás jedou také do ZOO. Logicky, kam jinam by také v neděli celé rodiny jeli. A když jsme dojeli na veliké, zcela obsazené parkoviště před ZOO, jen si tu teorii tím návalem potvrdila. Od té doby, když sedávala na lavičce před domem u cesty číslo 299, vždy nezpomenula hodnotit, kdo z těch kolem jedoucích jede do ZOO. Byli jsme navíc směrem ze středního pásma republiky na trase.

Tento týden jsem vyrazil na pochůzku do místní Okresní Správy Sociálního zabezpečení. Už nikomu nic nezajišťuji ale zabezpečuji sám sebe. A pěšky. A jak jdu, koukám, kolik už jich šlo tím směrem přede mnou. O to jsem vyrazil poměrně brzo. Navíc bylo ošklivě. I tak ale stop víc než dost. Kam by tím směrem také šly, přijal jsem nepozorovaně teorii mojí babičky. 

Teorie se začala potvrzovat chumlem lidí hned od dveří. Dalším potvrzením byl systém na pořadník. Lísteček udával dvojmístné číslo, kolik těch stop už dorazilo přede mnou. Nebylo to veselé podívání. Uklidil jsem se do kouta, co nejdál od kašlání, prohulených zimních kabátů, pofrkávání a potahování nosů. 

Celou dobu jsem pak vzpomínal na moji babičku a na ZOO, na své první auto a na dobu, kdyby jsem ani netušil, že něco jako sociální zabezpečení existuje....






Žádné komentáře:

Okomentovat