Nevím kdy naposledy jsem byl v galanterii. Vyslán koupit jezdce do zipu povlaku naší velikánské matrace se tak stalo. V pytli jsem vláčel přes sídliště vrchní polovinu povlaku, aby bylo možno porovnat jezdce přímo na místě. Pytel byl obrovský, žlutý a já budil dojem, že funguji jako bezdomovec či pocestný dealer firmy co má žlutou všude na co se u nich podíváš.
Jezdců měli jak se říká HAFO. Nakonec i ten správný, po delším přebírání z celého košíku. Už chyběl snad jen kůň.
Platím čtrnáct korun a nemohu si vzpomenout na předchozí, tak cenově směšný nákup. Ještě očima bloudím po pultu, prodavačka znejistí, co ze mě ještě vypadne a najednou vidí, že vidím. Krabička korálků, která mě okamžitě nadchla. Vzpomenu na všechny Japonské restaurace, co je znám a navíc je ta krabička poslední, co mají. Doplatím 75 korun za něco, pro co jsem původně vůbec nešel a s velkým žlutým pytlem, jezdcem bez koně a krabičkou úhledně naskládaných korálků přeji prodavačce krásný den a následující víkend. Usmívá se a evidentně by se ráda zeptala, ze které pošetilé komunity přicházím. Odcházím a pak doma fotím tuhle fotografii.
Komentáře
Okomentovat
Ti kdo se svojí zbabělosti a vychcaností podíleli na finální destrukci a zmrzačení Galerie Digiaréna jsou tu na mém blogu v tuto chvíli naprosto zbytečně