Ve čtvrtek byl vítr. Takový co tu bývá jednou za zimu a
dvakrát za léto. Seděli jsme v kuchyni a cítili, jak půdou ta síla prostupuje.
V jednu chvíli se ozvala rána a fičák jako by vstoupil na půdu celou svou
energií. Asi okno, napadlo mě a vyběhl po schodech na starou půdu. Bylo to
tak. Šlo ale zavřít a ještě jsem ho podepřel nějakou nalezenou násadou, asi z
pohrabáče. Bylo v koutech už pološero, nicméně ještě se dalo povylézt a
zkontrolovat okno protější.
Zpoza trámu na mě vykouklo cosi zvláštního. Jakási
mísa a v ní něco, cosi. Zaujatý jsem to snesl o kousek dolů, na dávno uložený,
léta nepoužívaný zahradní stůl. Bylo to trochu děsivé ale také zvláštním
způsobem výtvarné. Došel jsem pro fotoaparát a pořídil několik fotografií. Ani
prstem jsem se té výtvarné ohavnosti nedotkl. Čehosi co láká, co děsí.
Ještě to vezmu na dvůr, říkal jsem si, na lepší světlo a
pořídím nějakou fotku venku. Jestli se to cosi ale cestou po schodech pohne,
utíkám. Nepohnulo.
Pokládám to cosi na zídku a zavírám dřevník. Otočím se a
v tu chvíli vítr všechno zhatil. Zmocnil se té mísy, nadzvedl ji, a jak letěla,
všechno z ní vyfoukal a do sadu hnal. Nezbylo nic. Množiny čehosi letěly
rozbředlou zahradou, metaly vysoké kozelce kamsi za hnojník. Jen v pantoflích a
tričku jsem tam zůstal stát. Vítr mě profoukl do poslední kosti. Mísa
přistála o kus dál v kaluži prázdná.
Seděl jsem pak v zešeřelé kuchyni a šlo mě to hlavou. Co
vlastně...
A s tím najednou i vzpomínka na tátu, když nás večer bral
na tu půdu, abychom viděli netopýry. V podvečer, do noci jich létalo zahradou
nemálo. Byli tajemní, vlastně jsme se jich docela báli. Táta nás otužoval, naše
malé ruce v jeho velkých tlapách o půl krok co krok za ním. Chodili jsme se
občas dívat, jaká že to jsou vlastně zvířátka. Viseli na trámech a já se bál
ještě víc, když se na ně posvítilo, chvěla se. Mám z nich respekt dodnes, i
když už dávno je tam nevídám. Ten šum, to šustění křídel napnutých mezi
blánami, či tiše svěšená jako málem bez života při usínání...
Co jsem to dnes nesl v té ošatce sušeného? S čím si to
pak ten vítr s děsivým skučením hrál?
Škoda, že naletěl i ten talíř. To by pak byl talíř létající, možná z jiného světa. A to sušené cosi by mohli být E.T. (extra terrestical) ve stavu hluboké hybernace.No, mozna v tom větru letěli domu i bez talíře...
OdpovědětVymazatJak poeticky zni vyraz "fotograficka ohavnost"... :o))) Diky za sdilene ctvrtecni drama...!
OdpovědětVymazat