FACE

17. 11. 2016

Vernisáže..



Každým dalším dnem strhávám závěsy očekávání, stávám se součástí jakési narativní psychologické hry či interakce. Zvědavost sama, akcentovaná neposedností, než fyzickou, spíše emoční. Vernisáže okamžiků, malých dnů, malých týdnů sčítaného prachu let následujících marnosti marností.



Včera na Shromáždění se četl Kazatel nahlas, všem.
Pasáž, kterou mám moc rád (a ty každodenní vernisáže mě připomněl), poslouchám zejména za jízdy v autě tmou, kdy prší a nikde nikdo, jen světla světa, do očí píchající, těkají krajinou.

Slova shromažďovatele, syna Davida, krále v Jeruzalémě.„Největší marnost,“ řekl shromažďovatel, „největší marnost! Všechno je marnost!“Jaký prospěch má člověk ze vší své tvrdé práce, na které pod sluncem tvrdě pracuje? Generace odchází a generace přichází; ale země zůstává až na neurčitý čas. A také slunce vyšlehlo, a slunce zašlo, a se supěním spěje ke svému místu, odkud vyšlehne. Vítr jde k jihu a krouží dokola k severu. On neustále krouží kolem a kolem, a ke svému kroužení se vítr hned vrací zpět. Všechny zimní bystřiny vycházejí k moři, a přece moře není plné. K místu, odkud zimní bystřiny vycházejí, tam se vracejí, aby vycházely. Všechno je únavné; nikdo o tom není schopen mluvit. Oko se nenasytí viděním ani se ucho nenaplní slyšením. Co nastalo, to nastane; a co se činilo, to se bude činit; a tak není nic nového pod sluncem. Existuje něco, o čem lze říci: „Podívej se; to je nové“? Existovalo to již po neurčitý čas; co začalo existovat, je z času před námi. Není žádná vzpomínka na lidi z dřívějších časů, a také nebude ani na ty, kdo přijdou později. Ani na ně se neprokáže být žádná vzpomínka mezi těmi, kdo přijdou ještě později. Já, shromažďovatel, jsem se stal králem nad Izraelem v Jeruzalémě. A zaměřil jsem své srdce [na to], abych hledal a zkoumal moudrost ve vztahu ke všemu, co se činilo pod nebesy — neblahé zaměstnání, které dal Bůh synům lidstva, aby se jím zaměstnávali. Viděl jsem všechna díla, která byla vykonána pod sluncem, a pohleď, všechno byla marnost a honba za větrem. Co je pokřivené, to se nedá narovnat, a čeho se nedostává, to nelze nijak spočítat. Mluvil jsem, ano já, se svým srdcem a řekl jsem: „Pohleď, já jsem velmi vzrostl v moudrosti, více než kdokoli, kdo byl přede mnou v Jeruzalémě, a mé vlastní srdce vidělo mnoho moudrosti a poznání.“A přistoupil jsem k tomu, abych dal své srdce poznávání moudrosti a poznávání šílenství, a poznal jsem bláznovství, že i to je honba za větrem. V hojné moudrosti je totiž hojně mrzutosti, takže ten, kdo zvětšuje poznání, zvětšuje bolest. 

  

Dneska jsem se naučil ovládat svůj dotykový telefon dotykem shromážděných barevných kancelářských sponek na papíry jako produktem své pozdní hyperaktivity. Růžová je pomalejší zelené, ona fialové, nejrychlejší je ale modrá, ta ani na dotyk nečeká. Stačí ji těsně přiblížit k obrazovce a skrze ikony, tak svižně otvírané, vyskakují další a další vernisáže. Aniž bych otisk prstu zanechal a přesto v interakci tvořím jakýsi nesdělitelný narativ, což na závadu není, neb kdo by poslouchal a lovil v sítích marnosti chytrý prach.

Žádné komentáře:

Okomentovat