Bagatelle

 

Dycky v pátek (39/2020)

Tak se nám tu v posledních týdnech začal rozšiřovat, nenápadně ale přece, takový nešvar. Totiž porušování pravidel. A vrcholem toho jsem teď já, který bych měl jako jejich tvůrce jít příkladem. Sice nosím příkladně roušku, ale i tak jsem se nakazil (tím plíživým porušováním). No a výsledek je takový, že místo čtyřech fotografií k vybíjení jich tu je dnes rovných osm.

Tímhle úletem bych ale byl rád porušování pravidel ukončil. Tedy důsledně platí, že vybíjíte jeden obrázek a Vaše milosrdenství potěší zbývající tři, bez ohledu na místa v pořadí stupně vítězů.

První fotografie je druhu industriálního. Totiž zdejší Pilňáčkova Továrna, na kterou dohlédnu oknem. A ptáci k tomu. A jeden neposedný...

No a tohle je to porušení pravidel. Takový mikro příběh o tom, že když se hodně tlačí (na pilu), ještě to neznamená, že budeme po zásluze odměněni...(aneb nevděk světem vládne).

Sekvence kdy mezi první a poslední fotkou existuje prodleva tří vteřin...

Tohle se odehrávalo vlastně na tou výše zmíněnou Pilňáčkovou Továrnou. A já zrovna věšel prádlo. A ten oblak byl jen sám a pocitově to bylo jako když v přesných intervalech poeticky buší srdce...až do kraje mrtvice...a mě padaly kolíčky dolů...dolů...dolů...(fotografováno 1/20; 19.9.2020 ve 19:39:20)

A ještě jednou architektura. Vlastně dvě. Něco o tom, že když někam chodíte opakovaně tak to neznamená, že to tam znáte každým pohledem...

Co dnes závěrem? Přání:

Mám tu na stole aktuální předpověď počasí. A tak Vám všem přeji pokud možno důstojné převlékání kabátů. Loni to bylo jednoduché. Letos složitější. Je potřeba ho sladit tak, aby ladilo s rouškou. A to nemusí být až tak triviální.

Někteří budou spíš volit nákup nového k té roušce vyladěného kabátu, než by se vystavovali smíchu pouličních estétů 🙂

Pokud zvučné módní firmy nezaspaly, dá se očekávat i možnost nákupu setu. Kabát, rukavice, čepice a rouška do vkusného celku vyladěné za přívětivou cenu 🙂 A k tomu nám dopomáhej...prodloužený víkend :-)

701

Tak mě přišly od ANO poštou v nenadepsané bílé obálce roušky. Ovšem že žádné nano. A kdyby jen to. Jsou naprosto fádní vizualizace, bez přidané hodnoty a nekonečně plytké. Navíc s širokým bílým rámek kol dokola celé huby.

S nimi se dá jít tak k lékaři, na Finanční úřad nebo se nahlásit na policii. Snad ještě do místního klubu seniorů na lavičkovou merendu. Na pořádnou merendu by to byla ostuda.

A to prosíme příští týden Státní Svátek. To prosím máme Svatého Václava. A to prosím zase po roce budeme hrdými buditeli. A to zase jako každý rok si budeme připomínat kdo koho tehdy povraždil a kudy ze Staré Boleslavi šli Ti co přežili a stáli na té správné straně. Přes Brandýs, přes Vinoř...až na symbol naší státnosti.

No a to uznejte, že musí být merenda a na takovou s takovou plytkou rouškou prostě nelze.

No a tak jsem se rozhodl zhotovit si sobě vlastní. Originální, reprezentativní. Jak vidíte s nezaměnitelným vzorem. Potiskem. 

Finále zvládla bezvadně 3D nano (ANO opravdu nano...) tiskárna. A tak tu mám už týden předem nachystanou roušku přesně na míru. Na moji papulu.

Dostal jsem totiž volňáska.

Na tu merendu je pozvaných přesně sedm stovek pozvaných. Součástí té merendy (a proto jsem pilně sám sobě navrhoval) je soutěž o nejúžasnější roušku. 

Merendu pořádá Hradní Kancléř a je pod záštitou firmy Zhenhua Data Technology se vším cantering servisem. Sedm stovek prominentních lidí na tajné merendě k povzbuzení národní hrdostí a slávě Svatého Václava. Tedy teď už to prozradit mohu. Bude nás tam 701.

Blanické rytíře nepozvali, prý o nich zatím málo vědí.

Dycky v pátek (38/2020)

 

V týdnu jsme se tu vrátili o nějakých 10 či patnáct tisíc let zpátky.....ale všeho do času, je čas se vrátit.

Už tradičně tady na mém Blogu pátek co pátek vybíjená. Čtyři moje fotografie ne starší než dva týdny ze který můžete vybrat jednu která je pro Vaše oko nejméně zajímavá, nejméně ladí Vaším představám a tedy je z Vašeho pohledu určena k vybití. 

Fotografie vznikající za běžného života běhu, většinou cestou městem kdy mě provází pes a jako vždy fotoaparát. A kdy cesty nemají žádný konkrétní cíl, nechám se vést a fotografování není tou preferencí takto ubíhajícího času.

Ke každé fotografii je jen velmi krátký text.

Město ve své tuctovosti, kdy to navíc tvoří světlo a stín...

Babí léto jak má být. Co člověk, to vůně z a do popelnice a vůně grilování v parku...

Tohle je druhá fotografie k té ruce z minulého pátku. Tedy vznikla jako první. Později jsem zjistil, že celé to spadlo u Jaroměře a vyplavilo pár sklepení. Tady se to posouvalo ve vší naléhavosti poesie panelové útulnosti...

No a tohle je babí léto se vším všudy. Zasněné...v čase zastavené jen kousek od středu města....

Závěrem přeji všem opravdu krásné a poetické babí léto a dobré světlo... (bez ohledu na tu prosakující rouškovou psychologii ... neboli čau lidi)

Nevytvořili jsme vůbec nic

 Inspirováno výrokem Pabla Picassa z roku 1940

 "Nevytvořili jsme vůbec nic"

Letos v únoru zemřel v Paříži ve věku devadesáti tří let Simon Coencas jako poslední. Jeden z těch čtyřech, co ve stejném roce a dnes téměř na den přesně před osmdesáti roky zapálili lucerny aby první uviděli Galerii...jako dávný počátek moderního umění....jež inspirovala mistra k výše citovanému výroku.

Dycky v pátek (37/2020)

Dnes jsem připravil pestrý výběr fotografií co se témat a kategorií týká. Tedy žádný koncept, žádný cyklus, či série. Ani náznak něčeho takového. Tedy upřímně řečeno, něco vystopovat by se v té čtyřce dalo. Mohlo by se to jmenovat "Co týden v ulicích dal". K fotografiím přidávám jen krátký popis.

A pravidla pro ty co sem až tak často nechodí a nebo si nejsou jistí. Kdo chce, vybíjí za pomoci komentáře jednu fotografii. Tu kterou oželí ze všech nejsnadněji. Komentáře delší než to pouhé pořadové číslo jsou vítány. Je fajn, když se tu vzájemně můžeme pomocí nich zamyslet nad důvody proč komu do oka padla právě ta či některá jiná do oka a proč právě tu jednu vybil :-) 

Málokdy tu najdete takovou parádní fresku bez vulgárních obrazců...

Je to na deštník, nebo není to na deštník?

Už blednoucí vzpomínka na horké léto tady ve městě...

Vědecká knihovna po sto padesáté a pokaždé trošku jinak. Kde se tu vzal (než zase letěl dál) tenhle mezihvězdný jehlan bude možná vědět Paklík :-)

Závěrem:

Před pár dny jsem se na DA dočetl, že se (já i Vlasta) potutelně usmívám nad strastmi DA. Vedlo mě to trošku k listování v tom aktuálním stavu. A tedy ten stav usmívání v mém případě kategoricky odmítám. Místo usmívání se je to totiž o smutku. Je mě smutno nad sebou samotným, nad svou úsudkovou nedostatečností. Totiž, došel jsem k závěru, že jsem včas nerozeznal půvaby aplikace pravidel a ten úhel pohledu podnikatelského záměru pana Lutonského.

Kdybych totiž rozeznal, choval bych se tak jak se aktuálně a vlastně vždycky chovají účty funion, huggo, kenaf a sluník (asi ne zcela úplný výčet...ale zásadní persony nejsou vynechány na rozdíl od těch tiše loajálních houpacích koní).

No a to bych se pak culil na svůj podíl při budování kvetoucí DA při nikoli zablokovaném účtu. Takhle tu smutný čekám, až mě Hamáčkova pošta přiveze pět roušek a jeden respirátor, místo toho abych svým okem přispěl k tomu zdaru podnikatelského záměru, jako to dělají zmíněné galerijní celebrity, samozřejmě podle pravidel.

Tedy při tom čekání všem přeji alespoň krásný víkend. Dá se očekávat. A když si zvyknete na roušku či náhubek stáváte s potutelným úsměvem i v pondělí :-) 

autumn time

 

Dycky v pátek (36/2020)

 

Začátek školního roku a bez ohledu na tuhle skutečnost další vybíjená tady u mě na Blogu.

Týden provázali dvě zásadní, nepřehlédnutelné události.

V celospolečenské rubrice to byl Vystrčil. A stačí si nechat udělat rešerši všech článků v mediích, kde se za ten týden jeho jméno vyskytuje a vystačíte často pouze s formulacemi nadpisů. Totiž všeliké ty různě, více či méně zakamuflované dezinformační a manipulátorské weby se odkopaly i těm, co o nich měli ještě v tom smyslu jisté pochybnosti. A když se podíváte kdo je financuje zadáváním reklamy a jakým politickým zombie dávají slovo, tak je to takový žúžo vedlejší ale důležitý vjem k téhle průkopnické cestě.

A protože tenhle blog je především o fotografování a fotografiích a fotografech, pak nesmí chybět ani tahle rubrika. Je hovínko ve čtverci oblíbenější než hovínko v obdélníku? Nebo také: Je to hovínko ve čtverci, řádně zarámované prohnaným kalkulem aby snadněji zvítězilo nad hovínkem v obdélníku? Po delší době se strhla delší diskuze, takový nešvar, na vedlejší Galerii (vedlejší asi jako že já jsem tu marginální Tchajwanec pošilhávající po čínském drakovi). A tak jsem se nechal strhnout tím okamžikem a do vybíjené mezi nudle vkládám jeden čtverec řádně adjustovaný. Jdu se čtvercem na trh, jak se říká :-)

Pravidla tu jsou jasná a stále stejná. Kdo chce, vybíjí jednu fotografii ze čtyřech. Tu která mu nejméně sedí a klidně by se bez ní obešel, kdyby se tu stavěly stupně vítězů.

Začínáme nudlí z nákupáku, jak tu hanlivě nazýváme náš zdroj pochutin. Nějak se to změnilo. Pamatují fronty na vozíky. Dnes stojí vozíky fronty na zákazníky i v odpolední relativní špičce. Hradec, město supermarketů s nejvyšším počtem, přepočteno na jednoho obyvatele. Když se rozběhneme a správně se distribuujeme, tak můžeme v pohodě dodržet dva metry od vedle kašlajícího. Někdy i víc. Ještě je tu jiná možnost. Čínské týdny po tomhle týdnu hrdé Čechy už tolik do nákupáku nepřitáhnou 😊 

Tady už podobná byla před časem. Skoro bych se vsadil, že tehdy ta lampa stála někde jinde nebo vůbec. A nebo prostě občas míjím bez povšimnutí to, co bych míjet neměl. A pak se divím.

A jsem u toho čtverce. A navíc jsem i pejskař. Tím chci říci, že u hovínka je to celkem jedno, jestli ve čtverci nebo obdélníku. Tam je totiž podstatná adjustace. Tedy jestli není pytlík roztržený, není příliš malý a nebo se neroztrhl při balení. V takových případech totiž nastává prekérní situace a nějaký diskutující je na blízku vždycky. A odporných sarkastických poznámek (jinak milují sarkastické poznámky, zejména při hodnocení fotografií...tam jsou možná jediným způsobem jak dotyčným autorem alespoň trochu pohnout) nebývá nouze. Okraj, tedy adjustace většinou k volbě není. Bývá zpravidla černá, igelitová. Jiné barvy jsou mimořádností téměř nevídanou. Kdo chce širokou bílou, přinese si svoji igelitku z Alberta.

Tady v tom případě je fotografie zjevně jak bez na první dobrou rozeznatelného hovínka, tak téměř bez obsahu. Část obsahu ze zdi urvali už dávno a nějakou sprosťárnu ještě nestačili namalovat. Tak vznikla plytká informace do čtverce o neblahém stavu zdejšího sídliště zarámovaná otravným širokým rámem nad tmavším úzkým rámečkem. Ten šlinc jakési nevábné těsnící gumy prosím nerozmazávat... 🙂 

Mimochodem, může být estetika (třeba i bez popisného názvu) sama o sobě (a každému kdo jde okolo) dostatečným obsahem fotografie? Je každému jak se říká "shůry dáno" stejně?

No a čtvrtá fotografie je takový cestovatelský mainstream. Každý přece pozná Adelianos Kampos 🙂Sluníčkovou Krétu 🙂

Závěrem Vám všem přeji fajn víkend při fotografování do čtverců i obdélníků :-)

Nic víc než nic...

Bylo to na počátku letošního jara. Přišel za mnou soused mých rodičů, jejich vrstevník, jestli bych mu nepomohl zbourat kozí chlívek.

Poslední kozu po kusech odnesli už v lednu vlci do nedalekých kopců a on že už další k jejich radosti pořizovat nebude. Ostatně i ten chlívek už dozrál a vlci si toho málem bezbarierového přístupu byli dobře vědomi. Ježek co by narychlo povolaný strážce a ochránce málem démonické podstaty jim byl spíš k smíchu.

Zavzpomínali jsme na řízky z kůzlečího a i bez lesa pak třísky lítaly. Vlastně spíš papundeklové výplně, jak se ukázalo. Během těch let se jich něco po dírách natlouklo. No a pohleďme, jaká to abstrakce z nich může být.

Umění je prostě všude. Stačí se pořádně dívat...i v kozím chlívku. Soused výtvarně nevzdělán, nechápal o co mě jde a nakonec mu visí na zdi v jeho šumperáku jako připomínka kozích dob. Spíš mu prý ale připomíná to vlčí řádění, než vůni kozího chlívku. Intelektuál. 

Pro mě to mělo ale ještě pokračování na delší dobu. Totiž dole, tam kde stékal roky déšť ze střechy na to kozí močení ležela dlouhodobě rezavějící železná tyč. V délce celého kozího chlívku. Jemu připomenula situaci jak k ní kdysi přišel a mně můj občas oprašovaný cyklus "tyčoviny".

Nenechal jsem ji vyhodit a poprosil o ni. Sice mě hned nenapadlo, jak na to, jak ji využít k oprašování, ale ta myšlenka zůstala živá. Šest metrů nikam na malém přívěsu neodvezu, tím byl dán limit. A tak došlo na ohýbání. Tedy vytvořit artefakt, jako základ pro fotografii do uvedeného cyklu. 

Dal jsem si takový limit, takový záměr, že výsledek nebude divákovi připomínat nic figurativního. Vůbec nic. Ani nikoho. Těžký úkol v době kdy všechno kolem něco nebo někoho připomíná až to děsí... 

S ohledem na stav tyče se ukázalo, že každé ohnutí je jedinečné a nejde vrátit zpátky, aniž by to tyč v relativním zdraví přežila. Vlastně taková poťouchlým okem častá lidská vlastnost. Pomočená tyč.

Pokaždé, když jsem na vesnici jel a k němu zašel, došlo na několik předem promyšlených ohybů. Samozřejmě rukavice, brýle a později i rouška. Tak aby byla dodržena bezpečnost práce. V náčtrtníku předem načtrtnutá představa.

Vzhledem k tomu, že výsledkem bude fotografie, nikoli samotný artefakt, nebylo nutno tyčovinu obcházet kolem dokola a vylučovat ohyby jen proto, že při obcházení z nějaké jiné strany artefakt něco připomíná. Fotografie řeší jeden pohled, na rozdíl od sochy. V tom to tedy bylo naopak jednodušší. Žádný objet trouvé nebyl záměrem. 

Když jsem měl naohýbáno tak, že se tyč vešla na můj malý přívěsný vozík, naložili jsme ji se vší opatrností, až obřadně, řekl bych, ukotvili, opatřili rudým hadrem a převezl jsem ji k dalšímu ohýbání do Salonu Republiky. Tady už do bylo snadnější, operativní. Když mě napadl další ohyb, bylo to k realizaci kousek. 

Doohýbáno bylo koncem července. Pak nastala etapa vyhledávání. Tedy do jakého prostředí artefakt umístit. A pak jako související celek vyfotografovat. (Ještě před tím se konal malý piknik. Pilo se kozí mléko a jediným účelem bylo dozvědět se zcela upřímně, jestli z toho uvažovaného pohledu "TO" opravdu nikomu nic a nikoho nepřipomíná. Jen jeden náhodný účastník se cítil provinile. Nezachytil záměr a tak "TO nic a nikoho nepřipomíná" považoval sebestředně za svou intelektuální nedostatečnost. Upil se z toho málem kvašeným kozím mlékem a odešel dříve než Ti intelektuálně normální.) 

Podařilo se, v protisvětle za východu slunce, až obřadně, řekl bych. Obřadně vyfotografováno.

Až ukončí všechny archeologické vykopávky, zasypou ta místa zeminou, položí na vzniklou dálnici asfaltový povrch, namalují pruhy a šipky...a vy se elegantně tím pádem vyhnete oklikou velkoměstu směřujíce na Jaroměř, Náchod a překročíte pomyslnou hranici do Polska...snad si vzpomenete. I když Vám teď nepřipomíná vůbec nic. Vůbec nikoho...to ohnuté, rezavé nic...