28 června 2020

Nedělní Sloupek

inspiraci k vložení Nedělního Sloupku najdete pod předchozím článkem ..."Dycky v pátek (26/2020)"



Od sloupku ke sloupu,
Zástrčka z ČEZu, 
K tobě si napětí, 
Na chvíli vlezu. 

Pár řádek napíšu, 
Už zase běží, 
Ti co tu pravidla 
Důsledně střeží.

Za plotem pohaslá,
Aréna ČEZu,
Dobitý CTO Apple Macbook Pro 16,
Domů si vezu.

26 června 2020

Dycky v pátek (26/2020)

A ejhle. Prázdniny na krku. Sice chaos druhého pololetí, nicméně prázdniny a dobu dovolených to neoddálilo. Možná se tou nevelkou docházkou až tolik nepokazilo. Možná spíš naopak. To spíš. Zatímco v obecné rovině nám všem začínají prázdniny, nám fotícím (všichni jsme přece cestovatelé) začínají starosti. I těm svátečně fotícím. Začíná to období prezentace značek a kreditních karet. Už jen několik dnů na důkladnou kontrolu. A co si budeme povídat, pro mnohé z nás i šance, jak pod rouškou rodinné užitečnosti vylepšit skladbu toho co nakonec převážíme v brašně s sebou. Kdo prošvihl Vánoce, dostává druhou šanci. A hezky si namlouváme, jak ta tím způsobem nabouraná kreditní karta prospěje především rodině. My fotící stojíme se vší nám skromností vlastní jaksi v pozadí, vůbec se netváříme že drahým polovičkám věšíme bulíky na nos. Pak se po dokončené návštěvě u odborníků lehce culíme, když to nově nabyté nabijeme a jdeme vyzkoušet.... a stíháme to před odjezdem.

První fotografie k vybíjení



Začínáme kontrolou popruhů. Jak u brašny, tak u fotoaparátu. A ptáme se sami sebe, jestli příslušnosti ke značce vyvedené velkými písmeny jsou ještě pořád ve stavu čerstvosti, že už z dálky viditelné. Pokud nejsou z dálky viditelné, je třeba opatřiti nové. A pokud nemá brašna dostatečnou ochranu vnitřního prostoru proti písku, je třeba rovnou novou brašnu. Cesta do pouště chce prostě svoje. Igelitové pytlíky používají jen amatéři. Nové nápisy zajistí respekt třeba i před hotelem v Abu Dhabi, i u velbloudího průvodce či u orloje. Dále jsou na pořadu rychlé karty do všech slotů. Loni jsme toho promyšleně nafotografovali za ty dva týdny tolik, že málem nestačily. Asi by to chtělo navýšit počet. Jistota je jistota a přece se nebudeme při tom cestování žinýrovat. Co filtry? S UV moc parády nenaděláme. S polarizátorem sice neumíme, ale to se naučíme a to točení kolem dokola i dobře vypadá. A chce to SLIM, to vypadá ještě lépe. I Franta od vedlejšího stolu měl loni dva objektivy. Možná já jediný z celého zájezdu měl jen jeden. Sice nevím, který a co vlastně mě v tom směru konkrétního chybí, ale to už nechám odborníkům u Škody. Žádná škoda na kreditní kartě. Místo kreditu radost..a ten úžasný pocit k tomu. 

Všechno nakonec nakoupeno, inovováno a odborníci dokonce doporučili celý nový fotoaparát, místo téhle prý rakve, se kterou (se) prý fotí už jedině důchodci a Fotografové. A dokonce na splátky je možno. A celý červený se žlutým popruhem je prostě IN. Ten trapný původní, poveze manželka v kufru jako rezervu. Kdyby něco. Jistota je jistota. Doma jsem to pak všechno předvedl, vyzdvihl všechny výhody a zdůraznil ty výhodné, úžasné splátky. A také to, že objektivy se ty stejné hodí na oba fotoaparáty... a tím jsme ještě ušetřili.
Překvapila mě nakonec manželka. To už jsem měl pocit, že nepotřebuji vůbec nic. Že už jen sbalit brašnu s velkým nápisem a vyrazit. Nevím jak to sehnala, ale přinesla mně krásné kanárkově žluté ponožky do sandálů, s nepřehlédnutelným nápisem, nohy objímajícím,  "photographer" . Po léta mě na dovolenou kupovala u asijských přátel tričko s nápisem love. Co dovolená, to jedno tričko s love. A teď takové překvapení s "photographer"

A pak přišly ráno noviny a v nich na první straně statistika, že 80% Čechů letos do zahraničí nejede. A v článku se široce psalo jak je to moudré rozhodnutí... a bylo velké překvapení jaký podíl moudrých lidí tu máme. Dokonce to pozitivně komentovali naši oblíbení zpěváci a milion chvilek k tomu. A zrovna my, máme to tak nějak v povaze se přidávat k hlasitější většině. No a tedy jsme přestali hledat Last Minute a začali rozmýšlet co s tím volným časem naděláme. I chlapi v hospodě se přidali k většině, i když u některých mám podezření, že ani nikdy nikde dál, než na zahradě souseda Franty nebyli. Zatím co MY máme za ty roky odfajfkovaný málem celý katalog Čedoku. 


Druhá fotografie k vybíjení



S takovou parádní výbavou nepojedeme nikam. A ponožky mohu vzít tak na balkon. Ve výtahu by mě za ně totiž sousedi závistí sežrali.
Strašná nuda, společný domov nabitý negativní energií až k zbláznění. S tou brašnou, technikou nabitou se prý teď mohu dát klidně vyfotografovat. 
Nešel jsem. Aby se energie dál nehromadila, začal jsem chodit s brašnou po okolí. Rodina si mohla odpočinout. A já vlastně také. A pak to začalo být nečekaně o fotografování. O takovém jiném, než jsem si sliboval na té poušti, s průvodcem a velbloudem po boku. Takové jiné, než jsem znal po vystoupení z autobusu v Benátkách. Začal jsem objevovat to, co jsem do té doby neviděl. Chodíce jako slepec zahleděný do očekávání atraktivních scenérií. Obyčejný svět města se postupně proměnil v nacházení neobyčejností do té doby ukrytých. Obyčejné věci se postupně stávaly předmětem mé fantazie a často by nikdo neřekl, že je to či ono je tady za rohem. Tady dole před domem. Tady kousek na náměstí. Tady nedaleko v parku. Za každého počasí mě to vedlo ven. Ta představa, že tady v okolí, kde tolik roků bydlím je možno fotografovat a dávat obyčejným věcem a scénám vlastní obsah mě fascinovala. Pak jsem slýchával takové ty ušklebovačky v hospodě, že u takových věcí by se Franta či Karel ani nezastavili a teď je na těch fotkách vlastně ani nepoznávají. Nerozumí umění, leda tak pivním táckům, uzavřel jsem to pro sebe.
Dva momenty mě ale trošku vyvedli z míry. To jsem šel udělat pár obrázků tady na letní parket. Tak jak se lidi baví. A to mě hnali. Že prý tam žádného profíka novináře aby je pak někde vytiskli nepotřebují. Od té doby už zase nosím ty původní seprané popruhy a z tašky jsem odlepil ten velký nápis který jsem si kvůli té dovolené koupil a přilepil. A větší už ani neměli.
Ten druhý moment se odehrál tady nedaleko. Tedy u vedlejšího baráku. Tam stála k objevování obyčejné krásy nečekaně vyhozená velká skříň. Totiž hlavně její úžasně abstrahující povrch léty vlhka náležitě zhodnocený. Ani jsem moc nebral do uvažování hlas který se ozval z nějakého čtvrtého či pátého patra a řešil kompozici jako smyslu zbavený. To tiž jen nějaká paní volala dovnitř na spolubydlícího pána, ať se jde rychle podívat, že tam dole nějaký divný člověk něco páchá u té skříně. Potkali jsme se pak u rohu domu. Tady tam na mě čekal. On totiž tu skříň ve spolupráci se synem v noci (aby je nikdo neviděl) vynesl a postavil do míst, kde bývají popelnice. A to se nemá. V téhle velikosti totiž popeláři už nemají povinnost cokoli nakládat a odvážet. No a ten pán si myslel, že já je v noci viděl, teď to nafotil a půjdu s tím na domovní správu podat zprávu. Můj výklad o pouhém fotografování abstrakcí nechtěl delší dobu pochopit i když jsem ho ujistil o svých pouze neškodných úmyslech. Prý že na takové kokotiny nemá buňky. Jeho rodina teď prý nezdraví ani moji manželku.

No a takhle jsme doma snižovali napětí celou dovolenou. Druhý díl dovolené budu ty fotky zpracovávat a ostatní členové rodiny budou snižovat napětí ve vedlejší vesnici u bazénu, který se od dob mého dětství změnil jen odstínem barvy, kterým ho udržují při životě každý rok na jaře.

Třetí fotografie k vybíjení



Nyní se musím, chtě nechtě, vrátit k pravidlům zdejší vybíjené. Protože bez pravidel to prostě nejde. Nikde. Tedy ze čtyř fotografií, které Vás provázely v předchozím a následujícím textu vybíjíte jednu. V komentáři. Jednu, kterou byste oproti těm třem zbývajícím oželeli. Z různých důvodů, jak subjektivita ve své nedotknutelnosti velí. Moje část pravidel je dána podmínkou, že žádná  z těch fotografií není starší svým pořízením než dva týdny.

Čtvrtá fotografie k vybíjení



No a jsme u závěru. Trošku jsem se tu dnes pohyboval v čase a formě...a po okolí. Trošku předbíhal událostem a trošku přeháněl. Chtěl jsem i trošku pobavit ne až tak vážným tónem, jaký bývá ke čtení v podobných manuálech k fotografování.
I tak bych ale neměl pominout nějaké resumé, nějaký závěr, něco motivujícího do prázdninových dnů. Dát tomu psaní prostě vyšší (ne)smysl.
Tedy tu je ten závěr: Před pár dny jsem na jedné galerii četl následující výrok "Ahoj Zdenku (Hynku, Viléme, Jarmilo....). Už nějakou dobu je tu klid, tak není důvod nepřidat tu nějaké fotky". Jen to v závorce jsem si k tomu pro potřeby tohoto mého článku přidal abych zmírnil náhlé emoce, a také proto, že není dobré aby v tom jakýsi Zdenek zůstal sám. A zásadní je to v tom, že to co je v uvozovkách můžete považovat za úžasné motto těchto prázdnin s fotoaparátem a prstem na spoušti a hlavně v klidu bez pouští 🙂

V tom kontextu příjemný počátek prázdnin přeje JJ:-)

22 června 2020

Lištičky...


každým rokem,


každé jaro,


v každé louce,


v každém luhu,


v každé stráni,


v každém ráji,


je jinak       ze  le  né  ...


...naslouchaje liščím hrám...



-------------------------------------------

Po diskuzi o horlivosti sekání travnatých ploch ve městě vkládám včera navečer pořízené dokumentární fotografie. Až na tu poslední jsou prakticky ze středu města, z míst kde ještě touhle dobou loni jako mnoho let před tím bylo to co je ten k oku potěšení posekáno jen vystrčilo oči z hlíny. Na poslední fotografii je louka, kousek vedle, která tohle dobou vždycky už byla posekaná a nejednou...

Jako by se ty plochy teď vymanily z dohledu a jsou tu pro lidi :-)






19 června 2020

Dycky v pátek (25/2020)


Chlebník je to správné slovo. Pojem, který už jsme zapomenuli pod návalem vzletnějších pojmu co se malých zavazadel týká. Krásné české slovo, které už používáme možná tak podle věku a prozrazujeme tím jakousi společenskou nedostatečnost, ztracení správného směru.

Drtivá většina fotografií v těchto pátečních vybíjecích článcích vznikla při procházkách a pobíhání s psicí, kdy nenápadný fotoaparát snášel ty cesty právě v tom chlebníku u mého boku. Chvála chlebníku, dalo by se říci. Nezatěžoval, nebudil zdání, že jde o něco víc než o ten chleba, a tak snad spíš budil při povšimnutí poněkud nevěřící pohled potkávajících na pošetilce s takovou nemoderností po boku.
Jeremjáš (10:23) mluví o tom jak moc řídíme, nebo bychom měli řídit svoje kroky. Psice to asi četla a vyšlo ji, že nejlepší bude vzít odpovědnost na sebe. A tak chodíme kudy ona chce a s ohledem na závažnost toho verše se nebráním. Neprotestuji. S chlebníkem tedy cestou, necestou. Že by se dalo plánovat nějaké konkrétní fotografování o tom nemůže být řeči. Beru ty situace jak jdou. Tedy jak jdeme a výběr trasy jde mimo mé rozhodování.


Nedávno jsem si řekl, že bych měl přece jenom něco udělat pro větší efektivitu tohoto způsobu fotografování. A tak místo chlebníku došlo na tu menší fototašku. Protože dva fotoaparáty prostě do chlebníku nedáte. A pokud dáte, bezpečně nevyndáte, bez vzájemného otlučení zpátky nevložíte. Jeden fotoaparát jsem nastavil na manuál, druhý na půl blbečka. Vnitřně posílen takto sofistikovanou výbavou jsem další ráno vyrazil jako minulé ráno a mnohá minulá. Tedy vyrazili jsme. A zase ten Jeremiáš a zase na celé dopoledne. Tentokrát to ovšem bylo na boku už znát (a navíc málem dojem jak pohled na fotoreportéra, co musí jít vyvenčit psa). Při poklusu to poznaly i ledviny, co když nikdo jiný nic v těle nepozná, tak na ně je prostě spolehnutí . Všechno ostatní ale probíhalo normálně. Nenormální to bylo až po návratu domů.


To jsem si totiž uvědomil, že jsem fotoaparát ani z brašny nevyndal za celé to putování. Ani manuálního ani blbečka. Prostě nic. Nic mě nestálo za to vyndat fotoaparát a fotit. Ten samotný moment by měl naskakovat podvědomě. Nenaskočil.
Druhý den opět ve stejné sestavě, opět celé dopoledne. Rozdíl byl pak v tom, že k nějakému vyndávání toho kterého fotoaparátu došlo a bylo se na co tedy i těšit. No trvalo to jen chvilku. Než došlo na první vyhodnocení obrázků za dopoledne vyfotografovaných. A šly do koše. Všechny. Krásná procházka to byla, pohyb zdraví rozhodně prospěl. Dokonce jsme šli odbočkou pro mě ještě včera naprosto neznámou. Dokonce se brodili u řeky krajem slepého ramene. Výsledkem byl foto slepý Jeřábek vlající za psicí.
Třetí den zkrátím. Vrátil jsem se totiž do situace která odpovídala dni prvnímu. Tedy prochodili jsme se ke stejnému výsledku.


Dnes tady jako každý pátek vidíte čtyři fotografie pro už tradiční vybíjenou. Vrátil jsem se ke chlebníku, jedné náhradní baterii a jedné kartě v záložním pouzdře. Manuální zůstává doma v tašce a mě ubylo starostí, kterým že to v danou chvíli lépe vyfotografovat. Hlavně tedy pokud je vůbec co, pokud člověka ta intuice a odhad situace dovede k otevření chlebníku.
Zjednodušil jsem si život nebo spíš se vrátil k té správné efektivitě.

Jak souvisí intuice, smysl pro vyhodnocení situace, kreativita, rozhodující okamžik s počtem fotoaparátů v brašně fakt netuším. Co se mé osoby týká, dovoluji si tvrdit, že při počtu tří fotoaparátů už by bylo lépe je vystavit jako příznak marnosti a s mobilním foto-telefonem prožít dopoledne zázraků u slepého ramene řeky. Aby mě pak někdo nenapsal něco o tom, že nebylo co vložit...:-)


Dnes jsem tu prolínal příběh se čtyřmi fotografiemi a doufám, že toho psaní nebylo až příliš, když už těch fotoaparátů určitě. Všem Vám přeji příjemný víkend a těším se na vybíjení jako vždy :-)

15 června 2020

Zpátky k přírodě

performance v místech naznačené perforace


perforace jako dokonaná performance




Tak dodatečně popíšu jak jsem k tomhle počinu došel a o co vlastně jde. 
Nejdříve o co nejde a nešlo. Nejde a nešlo o nějaké zkoušení diváka jestli ten kontext zachytí v celé šířce příběhu a mých následných myšlenek. Pokud to tak snad vypadalo,pak se omlouvám. Chtít aby se někdo pokoušel vystopovat příběh který se za tím ukrývá by bylo nejen pošetilé ale především dost ne fér. 

Vzniklo to jednoho nedávného večera, když jsem při návratu domů uviděl souseda, jak domů stehuje dva ohromné balíky toaletního papíru. Takové balení používají asi jen uklízecí firmy. Tenhle pán, pokud vím, by s tímhle podnikáním neměl mít nic společného. Evidentně se za ten náklad styděl a evidentně předpokládal, že tou dobou ho nikdo neuvidí. Kdo ví co by si dotyčný tak asi pomyslel. Evidentně byl rád, že se neptám a ani moc neusmívám ani moc neprotahuji obličej, ani moc nekroutím hlavou, ani moc jinak nedělám nic co by nasvědčovalo, že mě ta situace připadá pitoreskní. Možná byl moc rád, že není tou paní, co tu nedávno přistihli stěhovat v síťovce mimořádně velkou zásobu tablet proti rusákům švábákům a nevykroutila se z toho proč je tady potřebuje. 

Zachoval jsem se myslím taktně. Pak mě šly ale ty toaletní papíry hlavou. Od těch obyčejných, často k nedostání ruliček za socíku až po ty luxusní, navoněné co jsme jejich nabídkou bombardováni málem v každém letáku. Tedy šla mě hlavou především ta proměna. A díky ní došel jsem k lopuchům. Lopuchy jako náhradní řešení. Zažili jsme to na pionýrských táborech, junáckých stezkách a kdo si do batohu zapomenul vzít klubko toaletního papíru a vyrazil na několikadenní trip někam třeba na Vysočinu, střídaje povodí a kopce. Lopuch jako záchrana. Hlavně s úsměvem. Ekologické povědomí to jistí. 

Od toho už byl kousek k myšlence vytvořit takový působivý návrh na reklamu. Tedy reklamu na dočista ekologicky čistě vyrobené a ekologicky naprosto čistě a dokonale recyklovatelné toaletní papíry. Obrázek, který by byl na každém balení (po 1/2 tuctu) luxusních naprosto ekologicky neutrálních toaletních papírů. Už kvůli tomu obrázku by si je lidé oblíbili i kupovali. Přemýšleli by o té lopuchové technologii a  usmívali se a klidně zapomínali doma při balení na trip ty toaletní papíry s představou, že si konečně užijí opravdové přírody. Lopuchové zážitky při cestě jim budou ještě dlouho milou vzpomínkou. A příroda je za to bude mít ráda.

No a tak jsem šel, natrhal pět velkých lopuchů. Hezky je vyrovnal a pak nafotografoval. Pak trošku editoval a sem na blog jako POSTER vystavil.

Až příště půjdete kupovat toaletní papír a uvidíte tenhle obrázek, může za to Jeřábek. Pak si můžete vybrat jestli toaletní papíry s obrázkem od Jeřábka nebo krásně zelený lopuchový list  🙂



12 června 2020

Dycky v pátek (24/2020)


Komentář "Prostě tu není nic k vidění, nějak nechápu smysl tvých fotek,ale jak vidno těžko skousáváš kritiku dle tvých bodů u mých fotek, až budeš mít takový průměr jako mám já, tak tě budu brát vážnějsem se opravdu četl v tomto týdnu na foto galerii DA.
Od té chvíle, co jsem to dočetl mě to zní v uších. Dívám se na název mého Blogu a říkám si, co jsem to za pošetilce, za troubu, že se nechci brát až tak vážně a vydávám se tu všanc týden co týden. Pátek co pátek při takovém bodovém průměru nabízet vybíjenou. Snažím se to vyvažovat pondělní tvorbou smrtelně vážně myšlenou. Ale i tak...

I tak se těším na komentáře tohoto dílu vybíjené a jsem moc rád, že tu nesedí divák vedle diváka až k nedohlédnutí sám.

Pravidla jsou jasná. Vybíjí se jedna fotka ze čtyř. Ta, která diváka zaujala nejméně, nebo tedy méně než ty tři které oproti ní vzal na milost. Druhé pravidlo říká, že předkládám vždy fotografie které nejsou starší datem pořízení než dva týdny. Vlastně jsou to takové neuleželé kusy. Tak nějak bez systému, ladu a skladu. Formátu, ne formátu, od nudle po čtverec.

A hlavně prosím se vší vážností 🙂

Maximální délka komentáře se povoluje 4096 znaků, včetně mezer a smajlíků.





První fotografie k vybíjení


Druhá fotografie k vybíjení
Třetí fotografie k vybíjení
Čtvrtá fotografie k vybíjení



Nějak se to ustálilo. Než začnu vybírat finální čtyři fotografie nalévám si jednu (!!) sklenku červeného suchého vína od ogara co nefotí kokotiny. Když dopíšu až sem, dávám si od ogara co nefotí kokotiny druhou. A tím končí tekutá inspirace 🙂

Přeji všem prima víkend a pokud Vám k vybíjení nepomohly ani dvě sklenky červeného, pak doporučuji lázně. Na srdce jsou totiž Poděbrady, což vědí i ogaři co (ne)fotí kokotiny. :-)


Závěrem...
Než jsem tohle začal ve čtvrtek psát (13:30, vařím při tom rizoto) visel zcela nahoře na té galerii tento komentář:

"Fajnjee... a to sem si myslel,- že mám zaprasený brejle..."


Článek jsem dopsal a je čtvrtek 15:57. A na té galerii stále zcela nahoře visí tento komentář:

"Fajnjee... a to sem si myslel,- že mám zaprasený brejle..."



Inu marketing, hodný Galerie Fotografů nadevše :-)




08 června 2020

Freak narration



Dodatečně, neplánovaně vložená fotografie po přečtení prvních komentářů: Pořídil jsem ji před několika lety v místech kde se natáčel první díl Indiana Jones :-)

Dodatečně, neplánovaně vložená fotografie po přečtení dalších komentářů: Výchozí bod cesty do pouště...

05 června 2020

Dycky v pátek (23/2020)

Pátek jako nesporný příznak víkendu. Tady u mě už je to pravidelně příznak několika nových fotografií, ne starších jak dva týdny, kterými se dávám všanc komentujícím.

V dnešní vybíjené nastaví tvář jako vždy čtyři moje nové fotografie. Mám ale pocit, že poprvé žádná z nich nebude černobílá. Prostě to tak vyšlo. Neplánovaně. Nekonceptuálně. 
Dokonce by se o té čtyřce dalo říci "každý pes, jiná ves".

Tedy bez dlouhého povídání přesně podle pravidel. Vybíjí se jedna fotografie. Ta která vybíjejícímu přijde nejméně záživná. 

První fotografie k vybíjení
Druhá fotografie k vybíjení
třetí fotografie k vybíjení
čtvrtá fotografie k vybíjení

Přeji všem na celý víkend dobré světlo, hodně invence a přízeň náhody bez které často fotografie vůbec nevzniká a nebo naopak vypadá, že vzniknout ani neměla :-)

01 června 2020

........sype to...nemusí pršet.........

KRAJINA


Možná to někomu může navozovat dojem, že vložením této KRAJINY znevažuji důvěru svých čtenářů a věrných především. Je to ale právě naopak. Touto krajinářskou fotografií chci vyjádřit opak. Tedy že si zájmu a názorů mých čtenářů a věrných především velmi vážím.

Samozřejmě tím nedokáži zabránit jiným, mým a mým věrným čtenářům, že prostě vymění jedno písmenko za jiné a nenechají si to pro sebe...ani do sebe...

Mimochodem, když se tak dívám na ten pojem a porovnám ho se světáckým LANDSCAPE, musím pro tvarování a případnou výměnu písmenek vzdát obdiv našemu rodnému jazyku.