28 února 2020

Dycky v pátek (9/2020)

Dnes je čtvrtek (a já tu píši článek) zítra pátek, začíná to jak horor od Hrubína. Kdyby znal COVID-19. 
Ráno jsem zajel pro rýži. Jsme taková rýžová domácnost. Rýže na málem sto způsobů. A tak už léta kupuji  ve velkém pytli. A protože na rozdíl od pana prezidenta dbám výstrah bezpečnostních služeb, nekupuji Čínskou ale Pákistánskou. Od 2.5.2011 podražila. Aby také ne. Paní prodavačka se mě vždycky vyptává, kolik v tom minulém pytli bylo těch malých bílých igelitových. Kuckáme se oba smíchy při té představě jak z komunální detektivky.
Dnes to ale bylo jiné. Paní prodavačka, místo tradičního humoru konstatovala, že brzo nebudou. Kdo nekupoval a kupoval jen tradičně kilové tenhle týden kupuje ve velkém. V lékárnách mizí roušky, tady rýže. Možná i ty malé pytlíčky kdesi, kamsi.

COVID-19 i tady u nás začal rozvracet psychiku. A o tu jde především. Rozvrácená psychika funguje jako spouštěč paniky, obav, stresu, obratu rýže a vývoje roušek. Každá druhá zpráva ČTK je o tom samém. Na hranicích vyhlíží ten relevantně kýchající nos Hrušínský s Čepkem a Somrem, vláda to jistí z podhradí.

A tak jsem se to alespoň tady já tento pátek pokusil trošku odlehčit, zařadit do vybíjené čtyři fotky, kterou jsou alespoň z větší části se lehkým úsměvem povznášející nad realitu, nebo ten se na ní dívat s mojí bezelstnou laskavostí.

Nasedat...


V parlamentu to vrie...bude MDŽ...


Každý to svoje břímě...každý trošku jinak...


Rudý aligátor tuto středu v Hradci Králové, což mě ujít nemohlo...


A nějakou inspiraci ještě napíši. Pokud někde studuje umění, nějaký šikovný budoucí teoretik umění, má velkou šanci se proslavit. Taková monografie pěti set stránková na křídovém papíře (250 velkých reprodukcí) s názvem "COVID-19 jako inspirace ve výtvarném umění třetího desetiletí 21.století". Přeživší přeživším vydal v roce 2031, by se mohla stát bestselerem. Tedy je na co se těšit. Ovšem pracovat na ní je třeba už teď. 

Závěrem přeji všem i tak prima víkend. A nenechte se deprimovat žádným virem. Navíc tento víkend začíná meteorologické jaro, jak pravily rosničky dnes ráno.

25 února 2020

Na vlastní kůži...

čtěte bedlivě příbalový leták
případně se poraďte s lékařem

...hroši můžou přednostně zadním vchodem...


21 února 2020

Dycky v pátek (8/2020)

Vystavil jsem sám sebe do prekérní situace. Totiž, po tom úterním (předchozí článek) rozhovoru s Rudym aligátorem je těžké v rámci jednoho týdne něčím dalším zaujmout. Tedy to vypadá, už tradiční vybíjená "Dycky v Pátek" tu tentokrát bude spíš do počtu. Navíc jsem si nějak vypsal fixu a tak i po této stránce bude dnešní článek střídmostí slova velmi úsporný.
Vzhledem k tomu, že některé fotografie jsou zde patřící do té umělecké kategorie ABSTRACT, připomenu tu jednu definici, která mě zaujala při pročítání absolventské práce z ITF Opava. Ta definice zní: "Abstrakce je jistá myšlenková operace, která vyhledává nebo vyděluje podstatu". Ta zmínka o myšlenkové operaci člověka prostě potěší, dodá sebevědomí (i když ta zmínka "jistá" může i znejistit). Nepřipadá si pak až tak jako blbec, kterému cosi vypadlo z editoru. Tedy potěšení do prodlouženého víkendu snad nejen pro mě. 

Čtyři fotografie ze kterých má možnost divák v komentáři vybrat jednu, a tu vybít jako obrázek, který mu bude chybět z těch čtyřech nejméně. Sice mě i nějaké názvy napadly, někam ta obrazová sdělení míří do mých interpretací, ale tentokrát je nechám uchopit divákem podle jeho vnímání.

Operace 1

Operace 2

Operace 3



Operace 4


Tenhle článek vychází už tradičně v pátek, pravé poledne. Tedy přeji všem konec pracovního trápení a fotogenický prodloužený víkend :-)

18 února 2020

Rozhovor s Rudym aligátorem




To, co tady odpovidam Josefovi na jeho otazky, nemusi byt pro kazdeho pravda, skutecnost, je to jen muj nazor na zivot a nemam na to ani patent. Mozna se moje nazory pristi tyden zmneni, mozna ne.


Cestina se mne vratila, cteni mi dela potize, kdyz posloucham, treba cesky film, tak s tim mam take problem.

Gramatica…….to je pro mne zahada,….nekdy si sklonuji slova, hrad, bez hradu.. a pisu Y nebo I nekdy mne pripada se se sklonuje vse stejne, vetsinou se jen divam na slovo a umystuji , edituji slova tak jak to lepe vipada.



Rudy, ve kterém roce jsi opustil Československo a přestěhoval se do Ameriky, tedy do Spojených Států Amerických, na Floridu? A jak moc Ti fotografování ještě tady v CZ zalezlo pod nehty?


Z CSSR jsem byl praktycky vystvan 1979,  v USA NYC Kennedy Airport jsem se ocitl 4. Prosince 1979, kam jsem priletel z Rome Italy, kde jsem stravil temer rok v camps profughi stranieri . Do Italie jsem se dostal po ilegalnim prekroceni hranic s Jugoslavie a okamzite jsem se prihlasil na mystni policii.
Vzhledem k tomu, prekroceni hranic, jsem nemnel sebou zadne zavazadla, jenom brasnu s fotakem, byl to Petri s dvoma objektivi.
V Cesku jsem fotil dost, od ranneho veku, vetsinou dokumenty, kterym se rika ted “street”. S umneleckou fotografii jsem se setkal 60-70 letech, diky a hlavne Jiri Horak, ktery byl soucasti skupiny EPOS (odkaz)  a ja slouzil hlavne jako model, posluchac a vyptavac. Po prestehovani na par let na venkov, odkud byla moje prvni zena, jsem se stal “vesnickym fotografem”,  nazev a funkce mne byli pridelene tim ze jsem vlastnil fotak. Byl jsem automaticky pozyvan na vsechny svadby, krtiny a udalosti, vytvarel jsem dokumenty typu “Vrazel”, byl jsem vazena osoba s kterou chtel kazdy sedet u stolu a koupit pivo. Zadne jine penize jsem s toho nemnel, ani nepozadoval…byla to moje cinost ktera mne prinasela poteseni. V 2002, po 23 let v NYC jsme se prestehovali na Floridu.



Co Tě po příchodu do Ameriky v souvislosti s fotografováním nejvíce překvapilo? V jakém směru jsi byl oproti zkušenostem v CZ jak se říká mimo své dosavadní, zkušenosti?

Mozna to, ze i ty nejlepsi fotografove, si davali delat fotky do laboratory. Laborator, kde jsem ja uradoval, byla jedna z nejlepsi povesti, a mnela velmi znamou klientelu. Byli jsme v samem centru Manhattanu. Kdyz jsem se tomu podivoval, nahlas, tak se zase podivovali všichni ostatni. Snazili se mne vysvetlit ze jsou to kompletne rozdilne prace, schopnosti. Jeden je umelec, druhy technik. Umelec se uz naucil pouzivat jednu svoji pomucku, fotoaparat k vytvareni a zachycovani svych predstav a ucit se chemistry, zvetsovaku je sice mozne, ale my zamnestnavame ty nejlepsi talent, kterym se tezko vyrovna. A nekteri ani neumneli fotit. Zkratka koupelna je urcena na sprchovani.
Kdyz nastalo obdoby “digital” tak se mne tyhle moudrosti potvrdili,kdyz zacali photografove si zpracovavat fotky sami, na PC, tak to byla vetsinou catastrophe.
No a take, ze kdyz jsi se nekde pohyboval mezi lidmi, a fotak ti vysel kolem krku, tak si nikdo nemyslel ze jsi fotograf, ale turista. Fotoaparat mnel kde kdo. V NYC je hodne turistu take.


V novém domově bylo fotografování vždy koníčkem a nebo přesáhl do profesionální sféry? Čemu jsi se věnoval nejvíce z toho hlediska fotografování a souvisejících činností?

Presahlo to do professionalni sfery. Za prve v praci jsem mnel male studio, kde jsem fotival  ruzne objekty, treba sperky, …cokoliv, na ruzne uceli. Chodival jsem fotit i ven, treba obchodni kram Macys, ktery si pral vyfotit obchodak ve vanocnim prevleceni a jine takove budovi za ruznym ucelem. Fotil jsem vnitrek Trump Tower, presidential suite in Waldorf Astoria in New York atd.
No a premluvili mne fotit jednu svadbu pro velmi zamozne lidi. A potom se zacali hrnout zadosti. Tak jsem delal i to. Byla to velmi zajimava experience a setkaval jsem se i s velmi dulezitymi lidmi duleziti lide, se vyptavali mne odkud mam ten prizvuk a co si myslim o US.



Rudy, jak se u vás vlastně rozlišují ty dva póly. Tedy amatérské, zájmové fotografování, koníček a fotografování profesionální, tedy obživu přinášející a znamenající většinou určitou úroveň, nepochybnou odbornost přenesenou do výsledku? Platí automaticky, že profesionální fotograf je prostě záruka kvality bez které by se neuživil? Existuje u vás něco jako profesní komora, která se stará o určitou prezentaci a ochranu toho statusu "profesionální fotograf", včetně ochrany ceny práce před pochybnou konkurencí?


S amozrejmne ze takove spolky, agentury existuji, nejznamnejsi je snad PPA  Professional Photographers of America (odkaz)  ,a jsou ruzne dalsi agentury atd.  Plati se jim prispevky, a vetsinou lidem kteri te chteji najmout je to fuk. Zalezi na tom, jestli mas nejake doporuceni. Mne osobne telefonovali lide sami od sebe, jeden cas jsem mnel inzerat v The New yorker, popularni magazine ve sve dobe, ale lide chteji doporuceni. Prirovnej si to trebe s pravnikama, maji svuj spolek, kdyz udelas neco spatne tak te vyhodi, ale porad mas ve stejnem spolku spatne a dobre. DOPORUCENI. Je to jen moje zkusenost. Vsechny ty spolky jsou jen, podle mne, vyhozene penize. Je to tezko kontrovatelne.


Můžeš popsat, jestli je možné (jako tomu je tady v CZ nebo SK), že amatérskému fotografovi umožní udělat výstavu, kterou z větší části financuje nějaké kulturní středisko, nadace nebo fotoklub?

Zalezi kde chces delat vystavu, gallery jsou vetsinou soukrome, a kdyz je to neco jako “kulturni stredisko” patrici mestu, tak ti si vybiraji a je tam fronta, Ovsem obrazy si musis financovat sam, nekdy platit za misto. Nechteji se dostat do pruseru, kdyz udelaji vystavu a vznikne kontraverze. Jsou ruzne donace, a sponzory, ktere muzes ziskat kdyz si zazadas,..vyplnis zadost. Kdyz se jim zalibis, tak do tebe vrazi hromadu penez. Nekdy pro podporu umneni, nekdy ze s toho neco chteji mit. Takove vystavy jak ctu ze se poradaji u Vas, kdy nekoho premluvis, nebo mas znameho a udelas vystavu, vernisas a prijde ti tam hromada kamaradu a všichni pribuzni,…nekdo zahraje na housle, a pak je prazno, to tady moc nefunguje . Kdyz udelas vystavu tak je to hodne prace , ale vystava s tebe neudela umelce.
Taky je tak mozne delat nekde v nejakem prumyslovem prostoru, treba nemocnice, urady……kam lidi chodi stejne, a aspon se maji na co divat.
Takze nikdo ti nic zadarmo neda, musis se probojovat. A kdyz mas talent, tak to neni zas tak tezke. Vsimnou si te uz ve skole, kde maji zajmove krouzky, a photography je primo predmet, ktery si muzes vybrat, nebo ne. Stejne jak se sportem. Kdo ma talent a vuli, tak to funguje. Ti co nemaji ani to ani ono, tak jen  blaboli na social media a na photo servers.
Ja osobne jsem nemnel nikdy pocit ze se musim zverejnovat , ukazovat, Nejak to co delam je moje osobne poteseni a necitim zadnou potrebu se delit. Uz i kvuli tomu, ze nejsem zvedavi na rozpacite, shovivave pohledy . Zviditelnil jsem se diky internetu, a diky pribuznemu na navsteve ktery mne seznamil s temi Ceskymi Photo Servers. Ze zacatku jsem se bavil, cteni komentu mne preneslo do 60’ 70’ let. Usmival jsem se nad chovanim lidi, nad chovanim na ktere jsem zapomnel ze muze existovat. Jak si majitele fotoaparatu nadavaji.
Neodvazoval jsem se ani nic vlozit. Take cestina mne moc nefungovala. Ted uz se mne skoro vratila. Ted uz mne je praktycky lito, ze jsem se do toho kdy dal. Zmnenilo to muj zivot. Ne k lepsimu. Ted se ucim se venovat radeji svemu okoli, lidem, zviratum, rostlinam, vecem ktere povazujeme za samozrejmost a ktere jednou zmyzi.



Rudy, můžeš popsat jak to u vás chodí s vystavováním (ke komentování a posuzování dalšími autory) fotografií na internetových platformách (jako byl tady třeba PHOTOEXTRACT). Nebo za už tohle prakticky není a všechno to požraly Instagram a podobné platformy, kde už se spíš jen lajkuje a k vážnějším diskuzím spíš nedochází a hlavně ta množina je velmi často na méně než z pohledu amatérského fotografa vyhovující úrovni?

To uz jsem nakousl v predesle odpovedi. Face Book zacal tak 2004. Digitalni fotografie se rozsirila tak nejak ve vetsim rozmeru v te dobe. Lide si driv posilali fotky v dopise, potom email, a Face Book.
Takove server jako Photoextract se tady moc nerozsirili, nejznamnejsi byl, a porad trochu je https://www.photo.net/,  ted se tam plati. Jsou tam bych rekl hlavne Europane. Neni to ani na diskuze jako spise jen ukazovat svoje veci. Kdyz se libi, dobre, kdyz si te nikdo nevsimne, tak se musis zamyslet sam nad sebou. A to je vsecko, nic moc. Ono tady nema nikdo moc potrebu se predstavovat jako umelec. Kdo je profik, tak ma jine zajmy nez se dohadovat s neumetelema na photo servech. Profiky ani nenajdes vetsinou na Face Book. Myslim z US. Ti co to delaji jako zamnestnani, nepotrebuji, nevyhledavaji rady od tech co sami neumi nic vyfotit. Takze photo servers tady moc nefunguji.
Vem jako priklad DA, je tam par lidi, aktyvnich, a jen se budto hadaji, nebo si davaji nesmyslne rady. Fotka nestoji za nic, tak ti poradi za bys mnel uriznout PDR a vyretusovat neco. Udelas to a fotka porad nestoji za nic. Ale nejsou tam rusive prvky. Ty rusive prvky vlastne nekdy udelaji FOTKU. Ovsem to, jak se zda, je pro vetsinou tajemstvi.
Ono na nejakych photo server se dostanes jen na doporuceni. Kdyz tam vklads fotku, tak si muzes vybrat, jestli chces critique, nebo jen hodnoceni. Jsou tam moderator kteri dohlizi aby se lidi neurazeli a nehadali se. Coz na DA (priklad) nefunguje. Moderatori tam jsou, ale nedelaji nic.
Jsou take  curators kteri hodnoti, vybiraji fotky a rozdeluji je do “vyssich” gallery….. podle criteria jake maji , si nastavi gallery. To neznamena, ze fotky ktere zamitnou nejsou dobre, ale nehodi se do gallery.
DA, nebo PE a ostatni gallery nemneli nic takoveho,  cimz umoznili pribirat fotky jakekoliv a “svobodne” jak se za tim mnozi schovavaji, “ muzu vlozit co chcu a psat svobodne svuj nazor”  a proto uroven techto institution klesla na internetovou gallery pro vsechny, a na  urovni nezalezi. Freedom na spatnem miste. Pokud ovsem jsou tyhle gallerie jako ucebnice pro zacatecniky, tak samozrejmne je to acceptable, ale musis se smirit, ze ti radi “zacatecnici” trebaze jsou v gallery uz 20 let a zadny opravdu umelec nema sanci, protoze neumnetelove ho utlucou, protoze nepochvalil jim jejich fotky, a contradict jejich “uceni” . Tim padem se ti co umi ani radsi neobjevi, uz jen proto, ze je to pod jejich uroven. Tak potom vznikde podhoubi kde blbost roste a tezko se da zastavit. A na to je potreba mit nervy.



Mohou u vás amatérští fotografové navštěvovat nějaké systematické vzdělávání v oboru? Zdarma? Pomocí grantů? Za své peníze?

Zdarma nevim, za vse se plati, ostatni moznosti tady jsou. Ono to vzdelani existuje vsude a pro vsechny, Je dostupne. Jen s k tomu najit cestu.
Ono ja se nejak moc nesetkavam s pojmem “amatersky fotograf”.  Lide co se rozhodnou v tomto oboru delat, tak vetsinou maji k fotografovani nejaky vztah. Ono muj nazor je , ze lide kdyz to chteji delat pro penize, si najdou cestu k vedomostem co potrebuji a snazi se v oboru vyniknout. Ti co s toho chteji jen dostat slavu nebo penize, tak zjisti ze to neni tak jednoduche jak to vipada, a zustanou amateri.
Amatersky fotograf je v nynejsi dobe kazdy kdo ma chytry telefon I kdyz v hloupe ruce. Takze je to velmi siroky pojem , doba se zmnenila.
Ono taky, podle vseho, si vetsina mysli ze veskea chytrost je uz namontovana, zabudovana ve fotaku. At je to telefon nebo skutecna camera.

Rudy, co u vás to naše GDPR? U vás se to bere volněji než tady, nebo to spíš jde stejným směrem a vyfotografovat někoho (nikoli v nějaké nevhodné situaci) a následně zveřejnit třeba ve veřejné platformě není radno? Fotografické knihy už vycházejí spíše bez lidí, aby nebyl následně nějaký problém.

GDPR je vymysl EURO, hlavne Nemcu, na nas tady to nema zadny vliv. Pokud neobchodujes s EURO. Je to jen dalsi vymysl jak s lidi vytahnout penize ve forme pokut.  Nesmysl bych rekl, dalsi pomucka jak kontrolovat , sikanovat lidi.
Tady , jak to byvalo vsude,  lide kdyz se pohybuji po ulici a ty je mas v pozadi, nebo jako hlavne object, to nikomu nevadi. Kdyz jo, tak te snad muze soudit. Pokud si fotka videlava penize. Takove pripady jsou velmi ojedinele ze by te nekdo soudil, a vetsinou se tykaji jen tech nafoukanych “celebrit”.
Ja abych se priznal o tom moc nevim ale je mne jasne, ze kdyz mas penize, a nekdo se rozhodne te soudit, tak si duvod najde . Kdyz penize nemas, muj pripad, tak te nikdo soudit nebude, neni o co. Takze si nepridelavam starosti.



A co Československá fotografie a její tradice? Je tam u vás v branži vůbec nějaké ponětí a nebo mimo Kratochvíla, Saudka či Sudka ani nic.

Lidi co maji zájem, uci se o umeni, tak vi,…..obycejny clovek ne.
Tak je to vsude. Lide se smeji Americanum ze nevi kde je CS,……kdyz se jich pak zeptas kde je treba Indiana, tak nevi nic.
Lide kteri jsou znami v CS a proslavili se tady, tak je jejich znamost patrna jen v urcitych kruzich . Nekdy mne prekvapi ze na mne nekdo vystreli nejake takove jmeno, nekdy nevi nic.
Bylo by zajimave udelat pruzkum v CS, kolik lidi treba tyhle jmena znaji, a kdo si mysli ze je to treba jen reznik z vedlejsiho bloku. Kdo neco vi o fotograficke tradici, nebo ……..
Ono ta Ceskoslovenska fotografie a jeji tradice je vlastne stejna jak vsude na svete, mozna Afriku bych vyskrtl.
Cesi jsou hodne nafoukany narod, a tyhle tradice a znamosti si vetsinou vymysli. A kdyz na ne vystrelis ze o nich vlastne nikdo nevi, tak ti odpovi : hlopy Americani.
Tak jak s pivem, z bizuterii, ze sklem, s autama…….uz ve skolach nam vtloukali do hlavy, ze se cely svet s Cechu muze posrat, a ze umi vsechno nejlepe.
Ja jsem si to take skoro myslel. Proto kdyz jsem si dal pivo u stanku v Jugoslavii, tak  jsem nic dobreho neocekaval,.. jak mne to  naucili. No a byl jsem v soku, ze mne to pivo chutna mnohem lepe, jak ta desitka co jsem si dal na nadrazi, nez jsem odjel.



Můžeš popsat, co Tě po těch letech na CZ internetových galeriích ještě dokáže překvapit. Pozitivně? Negativně?


Prekvapuje mne to, ze je to porad status quo, uz jsem si nejak myslel, ze by mohli dostat lide rozum, ale vipada ze to jde k horsimu. Manzelka mne vyklada jak se vsechno zmnenilo, ze mladi jsou jinacci , ona jezdi do Ceska mnohem vice nez ja, coz neni takovy vykon, ja jsem tam byl jen jednou za celou tu dobu.
Ovsem to co vidim a ctu ja,  u tech gallery nasvedcuje ze se nic vlastne od Svejka nezmnenilo. To co ctu na Face Book, tak mne taky moc nepresvedcuje ze se to riti k lepsimu v tehle male zemi. Takze se to riti do riti gallery riti.
Poztivne mne prekvapuje, ze se porad najdou nekteri, ne moc, ale jsou, co dokazou brat situaci tak jak je, nenechaji se od diletantu otravit (preci jen muzou od nich vyfasovat 9) a dokonce, jak za starych casu nas ucili, drzet hubu a krok.

Sice je to nikam neprivede, ale lepe neco nez nic.

Rudy, myslím, že nakonec bychom to měli tady to Tvoje vyprávění nějak odlehčit. Pokusím se navodit úsměvnou situaci s otázkou a těším se na odpověď:
Představ si krásný horký den u Vašeho bazénu. Váš letitý, málem pětimetrový aligátor Hugo se válí na kraji přilehlé bažiny a netečně valí oči těsně nad hladinou, jak je jeho zvykem. Přivalíš se také a po chvíli putování očí od jednoho rohu vody ke druhému a pak k jeho očím se přetočíš na bok a zatoužíš nakouknout na Digiarenu. A jak klikneš, vyklikneš agamu, přesněji řečeno Laudakia stellio. Tvůj aligátor Hugo se začne chechtat a koulí se jak válec tam a zpátky. Taková nicota a ještě ke všemu virtuálně, stydí se za své vzdálené příbuzenstvo a ty si tu surreal scénu užíváš. Tak se chci na závěr zeptat, co v takových chvílích naléváš do sklenice a jakou značku doutníku vyndáváš z krabice


Piji Jack Daniels a kourim vetsinou doutniky typu Romeo y Julieta 1875.




Rudy, děkuji Ti za tohle povídání a přeji, jak jinak, DOBRÉ SVĚTLO :-)
















14 února 2020

Dycky v pátek (7/2020)

Prodloužený víkend začíná na mém blogu stejně jako minulý týden v pátek v pravé poledne. DYCKY V PÁTEK. Je čas zahodit kladiva, logaritmická pravítka, kravaty.... a dát pracovnímu týdnu vale. 
Tedy i dnes dávám do vybíjené čtyři fotografie, ne starší dvou týdnů. Pravidla pro ty co tu jsou poprvé najdete ZDE.


Inspirace? HEKELE... jak z jiné doby... tenhle člověk v jednom kole na svém kole.

Tahle fotografie vznikla nešťastnou náhodou. Fotografoval jsem dlouhým sklem chroští a těsně před expozicí nechtěně přeostřil z popředí na pozadí. Kategoricky ale protestuji před případným výkladem, že jsem tak vyzradil tajný manažerský vzorec prosperity jedné české fotoarény. 

Když Moraváci mají svoje Moravské Toskánsko, tak krajináři v Česku mají svůj krajinářský ráj v Podkrušnohoří. Ráj emisních povolenek a Dětí země...

Fotografie číslo čtyři... A čo teda? 1?2?3?nebo Čo teda?


Dneska jsem byl jak vidíte písemným projevem střídmý. Příští týden v pátek se snad v tom směru polepším. Ale ještě než bude ten pátek bude tu na mém blogu rozhovor, který jsem naznačil v minulém dyckypátku. Začínám si být jistý, že to bude mnohem zajímavější než případné moje dnešní tady nastavovaná omáčka.

V každém případě přeji všem krásný víkend a vybíjení jak je komu libo, všude kde to budete považovat za užitečné ...i tady na mém Blogu.

11 února 2020

Jiří Novák

Dožije se sedmdesáti šesti let a jeho manželka Marie Nováková bude ještě dalších šest roků přikrmovat ptáky...

07 února 2020

Dycky v pátek (6/2020)

Tak předně děkuji všem za reakce a že si vybíjení Jeřábka nenechali ujít opravdu potěšilo :-)
A je určitě také :-)
Nicméně už nějak v pondělí mě ten nápad, pátek co pátek dávat čtyři čerstvé fotografie přišel jako sebemrskačství. Ale asi si nic jiného prostě nezasloužím a na co jsem se to dal teď musím třebas pod tím heslem "nebylo co vložit, tak jste to vložil" opět vypustit na světlo digitálního světa.

Je to ale i tak, že jsem to měl těžší než ctěny divák. Na vybití jich z mého pohledu byla převaha a tak to spíš bylo o tom, které by tu hru mohly i přežit.


Tahle dnes první fotografe navazuje na to co se píše v předchozím mém článku. Tedy na ten rozhovor s Tatonkou. A stručně bych ji popsal výrokem "Zavřít mohou, pustit musí". A stalo se tak v neděli, fotka je úterní.


Střílení do zad většinou nenachází pochopení. Bývá na galeriích odstřelována právě tím argumentem střílení do zad, nikoli do tváře. Tady jsem se tedy pokusil o prakticky nemožné. Mohla by se jmenovat "Krajina s chytrým telefonem s lehce modrým podvečerním odérem". 

Kdy se nám to stane, že tady ve městě potkáme koně. Dokonce nesvázané a z přepravníku nevyčnívající, smutně nahlížející, cirkusové, spíš deprimující. Mimochodem, parazol je moje oblíbené slovo. Asi za to může Nohavica. Dětem už je tohle slovo naprosto cizí a člověk se jeho vyslovením stává podivínem na odpis. O divokých koních ani nemluvě.
A když jsme u těch koní. Tahle (mimo pravidla vybíjení) je z fotografování stáda divokých koní na jedné horské pláni v zemi Balkánské. A nějaké čtení a obrázky k tomu, už léta zasunuté na mém bývalém blogu. Fotky z toho dobrodružství bývaly i na Digiaréně.

No a jsme u čtvrté fotky. Tedy spíš takové sranda fotografie pořízené mobilním telefonem. Je na ní zachycený místní Šinkanzen. Jen to není Japonsko, ale trať mezi Hradcem Králové a Týništěm nad Orlicí. Pokud vím, všichni přežili. Navíc to vypovídá o tom, že nejen neznáme opoždění, tady naopak vstupujeme do neznámých budoucích časových rozměrů. Tady když vyjede z Hradce v 14:00, tak v Týništi při vystupování je na hodinách 13:55. A protože zdejší můj blog není žádné fejkňůs, tak ani nemusím zdůrazňovat, že fotografie neprošla mimo zmenšení žádným kouzlícím editorem, lepičem či čem.


Závěrem návěstí pro ty, co tu jsou třeba poprvé a neznají pravidla jak vybít Jeřábka. Najdete je zde.
Závěrem zejména pro ty, co sem chodí častěji než v pátek to tu dnes uzavírám vizí, že mezi tímto článek a příští páteční vybíjenou bych vložil i něco jiného. Uvidíme, prvotně mě ale napadlo, že by rozhovor. Co třeba takhle rovnou s někým ze zahraničí, pochopitelně zejména o fotografování. Napadl mě třeba Anarki3 až ze Slovenska a nebo Rudy Chorvat tady kousek za oceánem z Floridy. Oba mají zákaz na Digiaréně, tak že by nějakou myšlenku utrousili a nějaké fotky dali ke zveřejnění alespoň tady na mém zastrčeném blogu jako ten bezdomovec minulé pondělí. Pokud mě za tenhle nápad nenapadnete, nevybijete, snad by se o to dalo pokusit.

V každém případě přeji všem obanovaným i neobanovaným příjemný tímto prodloužený víkend :-)


03 února 2020

Rozhovor s Tatonkou

Karle co ta Tatonka?
Tatonka je přezdívka a nikdo z našich mě ani už jinak neřekne. Karla už ani neslavím. Našel jsem ji kdysi v krabici u popelnice. Už ji z krku sundávám málokdy. Všechny potřebnosti mám v ní. Už by potřebovala vyprat a já vlastně také.
Jak jste se dostal k fotografování?
Už jako kluk tím co měl táta a děda. Tehdy běžné fotoaparáty na kinofilm. Sám jsem si pak opatřil Praktiku a široké sklo a teleobjektiv. Fotografoval jsem hlavně na undergroundových festivalech, kterých jsem býval často účasten. Občas mě tehdejší chlupatí vytáhli film a pěkně rozvinuli proti slunci. Neměli underground v lásce. Žádnou velkou vědu jsem ale z fotografování nedělal. Prostě mě to bavilo.

Co digitální éra?
Ta už šla mimo mne. Vyučil jsem se aranžérem, nějaký čas běhal od výlohy k výloze pak pracoval v grafickém studiu. Ale asi před deseti lety se tam se mnou rozloučili a rychle jsem se pak přesunul za město. Ze studia ve mě zbyla jistá znalost a povědomí o grafických programech. Ale nefotografoval jsem pracovně, na to tam byl někdo jiný. To začínala éra digitální fotografie a já už se s ní tím pádem minul. No a ve stanech už vlastně zůstalo to moje fotografování tak řečeno u ledu. Vlastně mě nikdy ani nenapadlo, že to kdy ještě zkusím.

A zkusil. Náhodou?
Vlastně ano, náhodou. Jeden známý z hospody, tedy měšťák, mě před nějakým časem nabídl, že se u nich mohu občas pořádně vysprchovat, aby se ke mě lidi nebáli v hospodě přisednout. No a tak jsem k němu občas šel. A jeho manželka nikdy nebyla doma. Často o ní mluvil a přitom já ji nikdy u nich neviděl. Nakonec se mě přiznal, že když přišel domů s tím co mě nabídl za občasnou očistu, tak od ní dostal přes držku. A ona to pak řešila tím, že než já přišel, ona odcházela s nějakým pádným důvodem. No a ten známý mě po čase začal obeznamovat se svým koníčkem. Já naopak se svým stejným jen už léta neprovozovatelným. Po čase mě půjčil svoji už odloženou Sony R-1. Prý by ji už stejně nikdo nekoupil a ve sklepě je k ničemu. Pak ji ani nechtěl vracet (zato jsem si mohl občas s ním sáhnout na jeho nádobíčko. Ale to mě spíš škodolibě hecoval a pokoušel). Začal jsem to tedy zkoušet málem za každé situace. Chuť fotografovat se rychle vrátila i když při životě ve stanu, bez elektriky je to následně složité a na dlouhé lokte.
Došlo to tak daleko, že ten koníček u něj sedláme i když zrovna nepotřebuji koupelnu. Hádáme se kolikrát jako psi nad každým výcvakem. 

A co pak s těmi fotkami?
Pár jsem jich třeba nafotografoval pro jednoho kolegu z vedlejšího stanu, který je momentálně v kriminále. Než odjel svěřil nám, kámošům ve stanech svoji družku i se stanem do opatrování než se vrátí. A tak jsem mu nafotografoval obojí a poslal pak obrázky poštou do věznice. To není jen tak, poslat do věznice fotografie. Ale povedlo se to. Družku má teď pověšenou nad postelí.

No a co ty fotografie na Digiaréně? Nebo ještě jinde?
To nebyl můj nápad. To jsem podlehl vyprávění a iluzím. Ani jsem tu možnost před tím neznal. Nikde jinde jsem ji nevyužil. Tedy alespoň pro tuto chvíli jsem tak rozhodnutý.

Nic Vás určitě v tom směru nezláká?
Asi ne. U nás ve stanech sice nevoníme, ale když hodně nevoníme a někdo nám to řekne, tak se se nepoléváme pitralonem ale koukáme kde se umýt . Prostě se hraje na rovinu. Přespat další noc a ne se bát, že projede nějaká ruka s nožem celtovinou, protože se nehrálo na rovinu. Samozřejmě, jsou i místa kde se ve stanech páchne a nikdo to neřeší, pak ani ty proříznuté celty. Ale to je jinde. Bezďáci nejsou všichni stejní. Nás z města nevyhnali, my jsme si tohle vybrali jako způsob žití.
Navíc asi to chce být pravidelně u dlouho u počítače u těch galerií. A tu šanci já nemám, ani o ní nestojím.

Uzavřít to tady dnes můžeme tedy jak?
Třeba tak, že se uvidí, už kvůli tomu moudru "nikdy neříkej nikdy". Ono se vlastně vždycky uvidí. Na to je vždycky alespoň kousek toho dobré světla. I v noci mezi stany.

A ještě jak jsem slíbil něco povím k těm fotografiím.


Tohle je takové to auto, plošina co odtahuje porouchaná auta. Trošku delším časem cvaknutá. Byla to jen chvilka, po autě bylo za chvilku veta.

Občas jezdím za rodiči na jejich hrob. Zastavil jsem se v domě, kde oni bydleli. Jsme tak domluveni s s člověkem který tam teď bydlí. Pochodili jsme starou zahradou a tohle je pohled na zadní část stodoly. Přišlo mě to zajímavé. To kamení v kamení.


Tímhle parkem jezdím často se sběrem papíru. Tedy s kočárkem do Sběrných surovin. No a tak tohle je často viděný kus parku. Považoval jsem to za ptákovinu. Prý je to ale umění. Pro někoho.


Nález od popelnice. Mezi stany máme takovou rohož a nad ní šňůru. Tam děláme takové naše výstavy z toho co jme kde našli. A nacházíme. Málem každý den je tam nějaký obrázek v rámu. Lidi je prostě vyhazují jako jídlo. Tenhle nález jsem pověsil jako prádlo na tu šňůru. Párkrát zmokla, než mě napadlo ji takhle vyfotografovat.


Tahle je čerstvá. Ze zimy, která nám dost vyhovuje a nemusíme do azyláku. Azylák nemusíme, jen když je to nezbytné, tak musíme. Na fotografii je nějaký vlnitý plech opřený o zeď tady u nádraží. Pršelo, proletoval sníh a všechno se to mixovalo do takového obrázku co mě zaujal.


Karle, nebo tedy Tatonko, děkuji za rozhovor a přeji dobré světlo pod hvězdami :-)