Už několik týdnů chodím za svým Bohem pěšky. Tedy povětšinou pěšky, dvakrát v týdnu a povětšinou tam i zpátky. Léty praktikovaná cesta autem je ta tam. Najednou vidím tu cestu tam i zpátky jinak. Vnímání stejných asi čtyřech kilometrů se rychle změnilo. Nicméně, jiné ještě neznamená špatné, nudné, obtížné a kdo ví co ještě by člověka v tom směru porovnání mohlo napadnout. Beru brašnu, do ní tablet a samozřejmě že nechybí Stylus a nějaké ty souvislosti k tomu. Míjím nějaké duchovní baroko, které jsem si cestou autem ani moc neuvědomoval, růžence cinkají i Růžence co ji těsně před barokem míjím, maje čtvrtinu cesty za sebou. Jen se bojím, že příště na mě bude ze dveří toho baroka vstřícně mávat nějaký řeholník a budu v tom míjení jaksi nepochopen. Cestou pokukuji, proč jsem si ten Stylus vlastně s sebou bral. Jsem ale mile překvapen, že ani tahle cesta není v tom směru bez míst, kde on se toužebně zavrtí v tašce. Na posledním kilometru je čas na chviličku k ...
fotí, dívá se... a hlavně stále doufá: