Už delší dobu tu po celém městě máme zákaz krmení nelidí.
Lidi se po ulicích krmit mohou, ale zatím chodím stále marně hladový. Z nelidí mají
výjimečnost labutě. To aby prý děti mohly vidět, jak vůbec takové krmení vypadá
a posílily si tak lásku ke zvěři a nelidem vůbec. Občas mají ptačí chřipku.
Holubi ale nemají nic. Těm se sypat a házet nesmí. Zákon
je zákon. Navíc prý špiní střechy a chodníky a ty se pak kloužou. A lidi na
nich.
Žádná vyhláška nám tu ale nezakazuje nelidem dát napít
pramenité vody. I takový nelida je nakonec přece jen tak trochu tou potřebou živé
stvoření, nic to nestojí, a navíc tím činíme dobrodiní. Žízní umírající nelida
také není nic pěkného k pokoukání a o estetiku je třeba dbát trvale. I kvůli
dětem.
Máme tu však statečné jednotlivce i kolektivy. V
nestřeženém okamžiku nelidem nasypou a pak se slitují a nenalijí jen obyčejnou
vodu. Nalijí něco víc, aby takového nelidu rozveselili. Roztančili.
Nelida je ale nevděčný neruda. Pohrdavě se otáčí a
odchází. Stateční jednotlivci i kolektivy ale v takovém případě hrdinsky nelidu
zastoupí a spravedlivě se o neobyčejnou vodu rozdělí.
Zůstávají však až do šeření nerozveselení, neroztančení a
zamyšlení. Jako by jisté provinění nikomu předat nestačili.
