Už jsou tady...

Sdružení přátel vytříděného i nevytříděného komunálního odpadu se v Den české státnosti dočkalo a nesměle vítá dlouho očekávanou kolonu alegorických vozů.

Na háčku...

(Job 41:1–3) . . . Můžeš vytáhnout leviatana rybářským háčkem nebo můžeš mu jazyk přidržet dole provazem?
 2 Můžeš mu vložit do nozder sítí, nebo můžeš mu trnem provrtat čelisti?
 3 Bude k tobě vznášet mnohé snažné prosby nebo ti bude říkat jemná slova?

Na cestě..

Následovník, co nechává věci a události pomíjivé bez trpkosti za sebou...

Dům holubí...

Holubičko moje, zatím co Ty si někde lítáš, prádélko už máš suché, jak tak koukám... a je čas žehlit...

Mastroianni?

Mastroianni? Někde tu přece musí být. Felliniho režie, prostředí, postavy. Ostřím, ani nedýchám. Najednou se za mnou, světe div se, ozve italština, které jinak nerozumím téměř ani slovo. Fascinován otáčím hlavu. Potřebuje projít, nese jim totiž pití. Jemu nějakou minerálku v kelímku, Sofii asi červené víno, uff, také v kelímku. Postava malá, tabákem prosákla, skřetovitá s dechem ovínělým.

 V zrcadle vidím cosi opoceného v klobouku. Není to Mastroianni, jsem to já...kdesi mezi Itálií a Dalmácií.

Kubistka z desátého...

Potkávám ji občas ve výtahu. Hlavu nese čerstvě nakadeřenou samý prstýnek vlasů, mnohé industriální bižu jistě z Jablonce cinká, a dáma voní ještě trochu myrtě a dost po té Olšanské lipové aleji. Maluje prý do šuplete a do závěti kubistické obrazy. Má smysl pro humor. Vždycky opakuje, že ji to připadá mezi pátým a sedmým patrem, když výtah zavrže, jak cesta v rakvi, kterou zapomenuli funebráci položit. Když vystupuji a ona ještě ne, vzpomenu si na toho detektiva v baloňáku. Mám pocit, že se museli znát víc, než se na první pohled může zdát ignorantům noblesnosti...