FOTOTERAPIE Pošetilostí :

  ...po dešti... ...po bouřce...

 

 

 už za mého mládí to tak bývalo... ...některé dobra zůstala, alarmismům navzdory.

 

Na předchozí článek mohu navázat až dnes. Byl tam, kde už jsem ho hledal minulou neděli. Na externím disku, znovu připojeném spíš už jen pro pocit „abych si nemohl nic vyčítat“ než s očekáváním úspěchu. Nicméně, nalévám do tupláku polotmavého Primátora a v nastávajícím vedru opouštím okouknout sochy i trosky na starou i novou plovárnu :-)

Za účelem kolektivního vzpomínání (nebo spíš vzpomínání na co jsme ještě nezapomenuli a kolik tehdy stálo pivo) jsem tu strávil mnoho hodin hledání fotografie Václava Havla s napěněným tuplákem, cvaknutou počátkem roku 1990, při jeho ještě v té době revoluční výpravě do Hradce Králové. A protože to byl sken z klasické (jaké také jiné v té době) zrcadlovky nebo středoformátu, nešlo se chytit na žádný běžný exif či datum pořízení. Vystřídal jsem několik externích disků a už dost propadal skepsi. Odhad doby, ve které ta oskenovaná fotografie leží, se postupně propadal. Stále bez výsledku už do roku 2012. Fotka po fotce, někdy rychleji, jindy jako hlemýžď. Potkávané fotky občas vrátily moji mysl o mnoho let zpátky. Většinou si pamatuji situace, za jakých vznikaly, anebo, za pomocí jiných fotografií, je dostanu do kontextu. Pohled na tuhle fotku nevyvolal vzpomínku žádnou. Vůbec jsem se nechytil. A nechytám se ani teď. Když se tak na ní dívám, jedno mě přijde podivné. Tedy ptám se sám sebe,...

Žijeme tu spolu v jednom bytě, v jedné domácnosti už více jak jedenáct roků. Za tu dobu ona doběhla můj věk, a tedy máme společná očekávání odvalená od věku a zkušeností. Došli jsme společně do povědomí, že ve stáří je lepší se držet většiny, příliš se nevyklánět na jednu či druhou stranu a spíš držet celospolečenskou lajnu. Za tu dobu si připadám jako poloviční pes a ona se stala polovičním člověkem. Spojil nás k tomu společný trudný zážitek. To jsem ji ještě puberťačku svěřil jakémusi certifikovanému cvičiteli za účelem výcviku. Jevila se od začátku jako málo povelům přizpůsobitelná, příliš inteligentní s vlastním názorem. A když při druhé lekci cvičiteli došlo, že jeho umění skončilo jeho zesměšněním, prostě ji vyzdvihl do výšky a praštil s ní o zem. Byla to poslední chvíle výcviku. Od té doby spolu mluvíme v celých větách. Žádné povely, žádné výcviky… a navíc to mezilidské mluvení v celých větách zbližuje. Nerozdělilo nás ani odejití její rodné vlasti z péče Bruselských bílých líme...