To ono by se to létalo...

 ...do mraků vplétalo...

...kdyby tolik ničemností na konci února na duše nám nechcalo...

Valentin Silvestrov: Melodies of Silence

 

Močit po větru by se vám líbilo...

Letošní sezóna větrných bouří od oceánu je mimořádná. Máme za sebou minimálně dvě velmi silné vichřice, na horách o síle orkánu. Aktuální dny jsou opravdu vrchol všeho, protože po mimořádně silné vichřici ve čtvrtek pokračuje dennodenní větrné počasí. A bude pokračovat až do dalšího čtvrtka. Večer a v noci se bude vítr přechodně tišit, ale v denní dobu bude průměrná rychlost větru neustále kolem 36000 m/hod, v nárazech až 90000 m/hod. Průběžně nastanou mírné komplikace v dopravě.

Neustálý vítr má také nepříznivý vliv na zdraví a imunitu. Je mnohem snadnější nachladnout, protože vítr odstraňuje ochrannou vrstvu tepla kolem lidského těla. Přestože je třeba +5 °C, silný vítr sráží pocitovou teplotu pod bod mrazu, v nárazech i hluboko pod něj. Jedinou ochranou je vhodné oblečení. Pokuste se také více chránit oblast krku a dalších partií, přes které je snadné nachladnout. Oblečení je potřeba „utěsnit“ a nemočit proti větru.

Dynamické větrné počasí od severozápadu nebo západu přináší také proměnlivou oblačnost, často přeháňky. Ty se však drží hlavně hor a vrchovin. V dalších dnech se objeví srážky, na horách většinou sněhové. Hranice sněžení se dostane nejníže kolem 400 m n. m. S pravou zimou, která by měla vrcholit, to nebude mít mimo hory a vrchoviny nic moc společného. Ostatně mráz do Čech přichází vždycky z východu. Hlavně tedy teď pozor za volantem na padlé stromy, značky, klouzavé sračky... a další komplikace.  

100totoletí

 

http://jaromircejka.cz/fotky/1968

Asociace V.T6.32.0

 Fotografie z mého nekonečného cyklu 

"Tyčoviny"

Chiméra cestou z města

 

© Digital Imaging by Rudy FOTOGRAFIKA 2021/2022

 

Štěstí v proměnách časů

I já jsem býval mlád. Dokonce dítě. 

A než došlo ráno na vstávání, probouzelo mě štěbetání ptáků co v zimě nikam neodlétají nebo dokonce naopak. Vše to štěbetání rámovaly svým krákáním vrány štítící se odrané černé labutě jejich blahé paměti.

I ty vrány a havrani, ti člověka dokázali udělat šťastným. O sýkorkách, hýlech ani nemluvě. Rozuměl jsem i hlasitému kutání datlů…nahlížel přes od podzimu strženou síť v okně, ze které mouchy co uschly už dávno opadaly… do postupně opadaných větví.

Vrabců bylo moc. Takový obyčejní ptáci. Vyvažoval jsme tu celkovou množinu střelbou. Vzduchovkou. Krabičky diabolek, když se s nimi zatřáslo vydávaly těžko jinak napodobitelný zvuk. Progresivisté nám tu střelbu nezakazovali, vlastně ještě nebyli na světě, starosta byl myslivec srdcem nikoli zeleným ale rudým a pro ruce na spoušti zvedal ruce na každém internacionálním Sjezdu.

Pod heslem “čeho je moc toho je příliš” byla spolupráce s kočkami vítaná, štěstí jen kočičí. Radost z obou stran.

Dnes je tu ticho. Tedy když nepočítám oškrabávání aut na parkovišti od občasného ledu. 

V krmítku mě samou marností zplesnivěl zob.

Ten pocit štěstí z těch ptáků venku se ale přetransformoval domů. Do každého z rán.

To jen promnu každé ráno oči, natáhnu ruku a nechám si porovnat otisk prstu.

Rozsvítí se každé ráno obrazovka a naskočí na šestipalci nápis

 “Všechny vaše aplikace jsou aktuální”