FOTOTERAPIE Pošetilostí :

Asi všichni jsme se učili, že v demokratických poměrech je opozice od toho aby šla vládě či vládní koalici po krku za oboustranného respektu ke kvalitám soupeře. A když nejde, je opozicí směšnou a k vládnutí neperspektivní. Po těch posledních dvou týdnech mám pocit, že tady jsme dosáhli na docela jinou výslednici. Posunulo se to tak, že výrok "Vládní koalice s opozicí nám jde společně po krku bez smyslu pro realitu" nemusí být až tak daleko od reality. A protože tenhle blog je o fotografování lze tu s trochou nadsázky říci, že by se už spolu mohli klidně vyfotit🙂 A mezi sebe naležato tedy z kompozičního hlediska doprostřed umístit krakatici co už asi jen pospává v Jelením příkopu. Dole nápis: Společně ty podzimní volby vyhrajeme, pokud to vy pošetilci přežijete. Do Fotografie týdne by to ovšem ani tak nebylo. Evidentně kompozice bez konstruktivního obsahu a bez Václavova chilského pera náročnému divákovi stačit nemůže. Tolik k fotografování a následné adjustaci a teď můžeme ...

  ... d en číslo čtyřicet devět...

Na Nový rok to bylo 7:56/16:05. Dnes ve čtvrtek se světlo posunulo na 7:02/17:20. A je to tak vlastně vždycky, každý rok téměř na minutu stejně. A každý rok to přináší naději. Naději hraničící s jistotou na déle světla. A přináší nám to slunce do duší, kouzlí v ní úsměvy pramenící z očekávání. S tím jsme byli stvořeni a považujeme to za normální. S přibývajícím věkem mě ten kosmologický zázrak připadá čím dál pro tu duši v pozitivním slova smyslu významnější. Letos ale je to tak nějak spíš celé divné a očekávání tlumena se chcípajícím Psem. Cesta při zdi místo louky se nám vkradla do duší. Někomu méně, někomu více. Asi nikomu vůbec....nebo jen Alzákovi. Ještě i loni touhle dobou jsme mávali rukou nad jistotou pomíjivosti toho malého kulatého ničeho. Ještě touhle dobou všichni málem jím nedotknutelní vyhlíželi přibývající světlo do duše. Biologická zbraň ze země Čung-chua žen-min kung-che-kuo až nyní tak identifikována panem Kardinálem v tu dobu klamala tělem a spíš připomínala pomíjivo...

 

Během pár dnů se naprosto změnilo okolí. Přišla opravdová zima, což je tady ve městě už po léta vzácnost. Zdá se ale, že se zahnízdila a tak otevřela náruč fotografování zimních témat. Místo všude kolem se nabízejících scén do fotografií, která pak doplňujeme třeba názvy jako "Včera neděle byla a on zase nepřišel" je tu paleta poetiky co umí jen ta paní zima. I já jsem tomu podlehl. Tedy dnes a myslím že i příště tu uvidíte moje fotografie, které reflektují ten zimní čas tady ve městě tak jak ji tu potkávám. Zimní vybíjená vypadá dnes takto: Začínáme s minimem. Ale musí to být obzvláště tvrdá nátura. Jediný co ten fičák ve zdraví přežil a teď ukazuje směr... Doják pro bosé nohy v parku. Rozdíl mezi teploměrem a pocitovou teplotou vás ale spolehlivě obuje do beránkem vystlaných bot... Lavička? Jedno z nejprofláknutějších témat co snad vůbec existují mezi fotografy. Přišel a zase odešel...malý příběh z mrazivé noci... No a tady dostál svému jménu Ledňáček. Sice až v únoru ale z...

Autorčina fotografie je hlubokým, sžíravým (a ale i tak laskavým) náhledem s filosofickým (a přesto neodtrženým od současného paradigmatu zbaveného ambivalentnosti) podtextem na postupnou (a potupnou) destrukci kulturního povědomí, už i tak covidem těžce zkoušeného národa stále čerpajícího hodnoty meziválečné avantgardy a alternativní scény let normalizace. Vypovídajícím způsobem, moderním abstraktním jazykem, znázorňuje dobu, kdy manažeři s rodokmenem podnikatelských rychlomnožíren skupují Kulturní Domy a Galerie aby v prvním kroku zákeřnými postupy otrávili ty co mnohdy téměř zdarma poskytovali národu v různé formě kulturní rozkoše i útěchu, aby se jich pak ve druhém kroku postupně gaunerskými metodami zbavovali. Na schodištích tam teď stojí digitální roztleskávačky a obchodníci s deštěm rozdávající roubíky i hluchoněmým, dobří ledňáčci se vracejí, vydlážděni na chodbách, kde před tím přátelé kulturního žehu vytrhali podlahy. A místo kultury na nás halekají budky s rychlým občerstven...

Předchozí článek prezentoval virtuální výlet autem za Pálavským světlem nad které nic široko daleko není. Dnes tu budu hodně přízemní. Žádné auto ale hezky pěšky. Žádná Pálava ale po okraji města. Prostě takové to každodenní fotografování. Pravidla vybíjené jsou jasná a o změně jsem neuvažoval ani po báječném čtení oněch sedmdesáti tří stránek co teď hýbou veslujícími celé republiky a v Milošově Marušce vzbudily řeči vedoucí ji dějin. Něco decentního na začátek. Už je to ale pryč. Obleva vykonala svoje... Ta slíbená, trochu trpká pohádka o Šípkové Růžence. Ona se totiž nemohla toho píchnutí dočkat, předběhla celý pořadník včetně nad osmdesátníků kteří se přihlásili on-line a po úspěšném píchnutí ji už nikdo neviděl. Ani spící, ani bdící. Jen Václav Klaus se v roští jako skřet smál.. . Už ani bílé velryby nejsou co bývaly Achabe...(ani ty bárky harpunářů). Vlastně nebyly až tak dokonale bílé jak psal Herman Melville. Vlastně to ani nebyla velryba. Zátiší které jsme si ještě před rokem a...