Poslední sezona
Tři kočky býval základ. Jednu během roku přejelo auto, jedna se i na několik měsíců zatoulala a jedna se stala trvalkou. Každoroční obměna a doplnění stavu jakou součást života běhu. Vnučky dlouho netušily, že přebytečná koťátka topí na zahradě v sudu. Když se to dověděly, dlouho nemohly babičce odpustit a trpkost se do jejich vztahů vkrádala. Jak vyrůstaly, postupně mizela a přibývalo pochopení.
Hroznové víno bývalo její chloubou. Na jednom domě bílé, na druhém modré. Celoroční starost, kterou tavila v radost a rozdávala v košatých nádobách.
Zahrada. Celoroční práce. Ta příjemná i ta méně. Až oči někdy pálily a ruce v kloubech hořely únavou.
Jak léta přibývala, přibývala podpora farmaceutickým firmám. I tentokrát to vypadalo spíš na nějaký ten tlak a nějakou kloubovou, mastí řešitelnou patálií spojenou s popovídáním si s paní doktorkou Bohunkou.
To popovídání ale tentokrát postrádalo obvyklou vizi vážící se k jejímu věku. Po Bohunce následovalo povídání s jinou paní doktorkou. A za krátko poležení ve čtvrtém patře a mnohá vyšetření. A pak návrat domů s pro ní neuvěřitelnou podporou farmaceutických firem.
Knedlíky s jablky ze svého sadu. V tom ji i tak nic nemohlo zabránit.
A tahle fotografie se jmenuje "Poslední sezóna". Název dostala asi osm měsíců po téhle výsadbě.
Po těch osmi měsících se dny krátily, noci přibývalo. A navíc ještě tohle, aby toho všeho nebylo málo.
Pak se už po několikáté vrátila do čtvrtého patra k paní doktorce. Bez lístku zpátečního. A já do dnešního dne neměl odvahu tyhle fotografie dát k nakouknutí...a vůbec si nejsem jistý, jestli ta odvaha není jen nepatřičnou iluzí.
Fotografie, co (spíš) nepatří do (veřejné) Galerie
Mám velmi rozpačitý pocit z občasného zveřejňování fotografií lidí, věkem už ke konci jdoucích, často evidentně v trvalé péči lékařů, imobilních, ztrácejících půdu pod nohama, či naopak připravených k fotografování, jako sousto zaručeného zájmu, předložené následně těm, co o dotyčném nevědí vůbec nic. A tím co jsem teď napsal nic nebalím do jednoho zavrženíhodného balíčku. Naopak. Snažím se rozlišovat. Zkoumat pohnutky, způsoby následného prezentování. Od pouze rodinného kruhu, známým co ji či jeho znají (mnohdy pak už v čase minulém), či jako součást textů, které nemají s jakousi sebe prezentací především samotného fotografa nic moc společného. Až třeba po knihu o životě toho či onoho, nebo o životě v nějaké komunitě či společenství. Asi jako nejméně relevantní mě přijde vystavování takových fotografií bez dalších atributů na sociálních sítích či různých veřejných galeriích amatérských fotografů. Tam existuje důvodů pomalu. A případné diskuze o kompozici či technickém zpracování asi žádným relevantním důvodem nejsou (i když nikdy, neříkej nikdy platí i tady).
Napadla mě ale v této souvislosti i jiná poloha. Opačná. Kdy ty obyčejné, často technicky nevydařené a kompozičně pochybné fotografie co jich plodíme každý den, každý týden, každý měsíc, rok co rok, jak možnosti digitálního fotografování zaplavují naše pevné i externí disky mohou mít svoji platnost, důležitost, svojí relevanci. Jak se přimykají k samotné podstatě fotografie. Tedy média jako takového. Jak tyhle mnohdy na první pohled neúžasné fotečky mohou fungovat jako nosiče slunce do unavených, často zemdlelých a jen málo si pamatujících duší. Jak často zamlklému člověku dokáží provětrat mysl, alespoň na chvíli nastartovat běhy o kterých už vlastně ani jeho čas, časem zavátý nic nevěděl. Tedy právě těm, které občas fotografujeme ve smyslu předchozího odstavce.
No a tak vkládám dvě fotografie, jako příklad, kdy prosté snímky, přinesené v tabletu dokázaly vybavit vzpomínky, potkat se s těmi se kterými se už asi nikdy nepotkají a vyladit duši jako málo co jiného. Ošidné je to v tom, že nám, co pak odcházíme často vázne hlas, tají se dech. Polykáme slova. Víme totiž to co ty momentálně vyladěné duše nevědí. Nelžeme a tak nezbývá než přehazovat věty a slova a polykat hořké kapky maskované úsměvem.
Za vysmátým koněm...
Zubí se na nás málem už zcela nahoře, už třetí den mezi "Nejlepšími snímky za poslední tři dny" jak se hrdě TOP na DA nazývá. Tedy v Digiaréně. Tedy pokud si někdo udělal tak dokonalé prázdniny a DA ty dva měsíce vynechal, nebo tam nikdy nebyl a uvažuje že třeba tam by být chtěl a pamatuje, jak vypadala DA před horkým létem, pak to asi chce nějakou rychlou orientaci, nějaké záchytné body mírnící pochopitelnou nejistotu, zda je to skutečně DA, nebo došlo k nějakému přesměrování na jiné internetové stránky. V tom případě by jako průvodce nového génia loci DIGIARENY mohla posloužit páteř sestávající z následujících, abecedně řazených.
Jfunion
Lutonský
Pibil
vhumanik
Vrážel
Kdo se bude této páteře držet, ušetří si mnohá nedorozumění, překvapení (s vysmátým zajícem jen okrajově souvisejícími)... a pobyt na DA se mu logicky stane nesmazatelným přínosem (i když to třeba hned nedocení) po celý nový školní rok 2019/2020. To co doceníme později stává se přece vždy trvalejším a víc rezonuje, víc rozechvívá.....
