FACE II.

Byl to takový cvak od kterého jsem nic nečekal. Je tu ale přesně taková jaká je. S očima upřenýma do svých kytek, okurek, trávy na zahradě a popadaných jablek. Roky, které ani ona nezastaví ji naučily často opakovat: Ničemu už nestačím. Až se mě jednou nedovoláte, pak přijedete, najdete mě tu ležet bez života mezi kopretinama, jako padlou švestku.

Pak ale pozvedne oči a s nadšenýma ukazuje dozrávající rajčata kdesi i stropu skleníku...

FACE I.

Oči pod brýlemi ukryté

Vlastně moc nevím co k téhle fotografii víc napsat. Ty úžasné sluneční, asi dámské brýle, které pravděpodobně někde našel a jen na chvilku sundal, prostě nešly minout. Hlavně ale nešly minout ty oči člověčí pod brýlemi jinak většinou ukryté, mířící mimo svého parťáka ze společných toulek městem.

A protože při toulkách ulicemi potkávám obyčejné lidi v obyčejných situacích, které jdou čočkou fotoaparátu těžko minout a takové fotografování láká čím dál víc, tak možná proto bude postupně vznikat takový skicák člověčin FACE. Jen nevím, kam ho dám...

A zase ten Jákob...

Často jde mou hlavou. Tedy pokud často vůbec něco. Často ho o to ani nežádám. Je až k nesnesení upřímný a zabolí, nějaký ten hřebík rovnou doprostřed čela zatluče...Občas je těžké mít ta to rád a nezbývá překrýt ten pocit dlouhodobou zkušeností..

Mimoň

Potkal jsem ho u Mimoně v lese. Dalo se to očekávat, nicméně jen dalo.
Společné selfíčko to že ne, jsem prý mimo, povídal. S portrétem souhlasil.

Teď si tak říkám:

Předchůdce?

Současník?

Následník?